Stanislava Jarolímková se narodila v Praze a už na střední škole ji zajímala méně známá, nepřesná, či dokonce chybná fakta, která se snažila uvádět na pravou míru. Brzy mívala takovýchto poznámek plné sešity, a protože se o ně chtěla podělit s dalšími milovníky historie, vystudovala žurnalistiku. Po absolutoriu pracovala jistý čas v malé redakci a poté se na nějakou dobu vzdálila ze světa médií kvůli tamním poměrům. Po sametové revoluci, kdy se jí po psaní již stýskalo, se roku 1991 rozhodla, že půjde tzv. na volnou nohu. Začala pracovat pro více než deset předních pražských novin a časopisů, jimž dodávala články různých žánrů. Těšilo ji, že psala o tom, co ji zaujalo, a že redakce i čtenáři měli o její texty zájem. Pracovala také pro rozhlasový pořad Kolotoč, pro televizi (mimo jiné psala scénáře pro Přemka Podlahu) a sedm let mívala vstupy v pořadu Jana Rosáka Šťastnou cestu.
Knihy začala psát v roce 1999, a jelikož chtěla, aby byly po odborné stránce bezchybné, na každou si najímala lektora z příslušného oboru, což dělá dodnes.
Zpočátku volila především zdravotnická témata, ale pak ji zlákala pragensia – knihy pojednávající o Praze. V nich nabízela texty například o tom, že za založení Prahy mohli Tataři, že Šemík s Horymírem nemohl skočit z Vyšehradu, že se na Václavském náměstí lyžovalo, kde a kdy se začaly vyrábět hašlerky či že Slavín není jiný název pro Vyšehradský hřbitov.
Třetí skupina jejích knih se věnuje českým i zahraničním slavným osobnostem. Lze se v nich například dočíst, že Jan Hus musel vědět, že se z Kostnice už nikdy nevrátí, že americký prezident George Washington nebydlel ani den v Bílém domě nebo že Marie Terezie sedávala v pracovně u otevřeného okna i v mrazech a její manžel za ní přicházel v kožichu.
Dalším jejím oblíbeným tématem se staly různé historické zajímavosti, jako třeba že egyptští panovníci nosili místo koruny svérázné čepičky, odkdy se používaly plomby, jak vypadala „jednonohá“ lokomotiva, jak se bydlelo v činžovních domech starověkého Říma či jak převážel kartaginský rodák Hannibal své slony přes řeky.
V současné době píše také knížky pro starší školáky, kteří se v nich mohou dozvědět, jak žili v minulosti naši předkové: například k čemu jim sloužily hrkavice, jak vypadaly haltýře, kde se vzal hastrman, proč se musel měnit písek v přesýpacích hodinách či kdy u nás jezdily na železnici vagony bez střechy.
