O Rozárce čarodějné a zlobivém Pepíkovi

Byla jedná malá holčička jménem Rozárka. Ale nebyla jen tak obyčejná, byla čarodějnice. Ještě sice malá, ale jinak pořád kouzelná bytost. S rodiči se bohužel pro ni musela přestěhovat z lesa do města a ke vší té hrůze nastoupit i do školy – lidské. Den předtím se Rozárka chystala, ale nadělala doslova výbuch v jejím novém pokojíčku. K tomu se pohádala i s tatínkem právě kvůli škole, že do lidské nechce, ale nebylo jí to nic platné. Druhý prostě musela vstát, obléct se a jít poprvé do školy – mezi lidi. Měla to však o to jednodušší, jelikož bydlela s maminkou a tatínkem přímo ve škole.

Tatínek si totiž často stěžoval na to, že čarodějnické řemeslo už tolik nevynáší. Pak se na něj ale usmálo štěstí a dostal místo školníka. Rozárce se vůbec nechtělo. Ve staré škole se učila míchat lektvary, kouzlit a jiné čarodějné věci. Teď se však musela připravit na to, že se bude učit číst, psát a počítat – pro čarodějnici věc zhola nemyslitelná. K tomu i tělocvik, kterého se bála úplně nejvíc. Rozhodla se, že když budou lidské děti zlé, přičaruje jim oslí uši. To ale nevěděla, jakého protivu hned první den potká – spolužáka Pepíka.

Klasická pohádka tak, jak to má být. Sice se tu neobjevují čerti, ale zase sem patří malá čarodějnice Rozárka. Docela se s Pepíkem natrápí, než se to urovná. Je to takový ten rukopis dnešních tzv. pohádkových autorek, jak já tomu říkám. Kniha má moc pěknou obálku, 64 stran a rozhodně doporučuju.

Recenze vyšla na webu kritiky.cz