Logo

Knížky pro všechny kluky a holky

9788027132720

Stvořitelé katastrof – Na motivy klasických děl Karla Čapka

20.1.2022

Smrtící nemoc, záhadné výbuchy, spiknutí umělé inteligence… a jedna zdánlivě nevinná sázka, která to všechno spustila.

Lidstvo kráčí bezohlednou cestou pokroku. Na pomoc si zve roboty, kteří mohou pracovní činnosti ulehčit. Stroje jsou však pro dobro společnosti schopny udělat víc, než po nich kdokoli požadoval. Ponořte se do strhujícího příběhu o třech přátelích, jejichž cesty se po vysoké škole rozešly, aby se za děsivých okolností opět provázaly. Helena Gloryová, konstruktérka robotů, Marek Prokop, expert na vývoj výbušnin, a Filip Galén, toužící po vývoji geniálního léku, spojí své síly k zdánlivě nevinnému experimentu. K pokusu, který má ochránit lidstvo, ale místo toho je uvede na pokraj chaosu.

Románová pocta třem klasickým dílům Karla Čapka (R.U.R., Bílá nemoc, Krakatit) představí mladým čtenářům nesmrtelná témata zneužití techniky, strachu, manipulace a podstaty lidství, to vše atraktivní formou velebící odkaz jednoho z našich největších spisovatelů.

Stvořitelé katastrof
Mohlo by vás zajímat:
Stvořitelé katastrof
Více informací o knize

Slavnostní síní pražského Karolina znělo Gaudeamus Igitur. Karel IV. shovívavě shlížel ze svého podstavce, tak jako už mnohokrát, na studenty, kteří zde s úlevou zakončovali svá vysokoškolská léta.
„Doktorka Helena Gloryová, “ zaznělo slavnostně síní, načež si půvabná absolventka oboru softwarové inženýrství na Matematicko-fyzikální fakultě Karlovy univerzity s dojetím převzala červený tubus s diplomem. Mezi hosty seděla její maminka, která si právě kapesníkem setřela slzu. To Helenin otec si slzu nesetřel, ale dmul se pýchou, že dcera vystudovala s červeným diplomem. Sám byl matematik a od dětství ji trápil nejrůznějšími příklady a rébusy. Malá Helenka z toho byla nejprve rozmrzelá, ale když jí bylo asi deset let, bez problémů vyřešila všechno, co na ni tatínek nachystal. Když začala sama vymýšlet úlohy, se kterými otec nemohl hnout, přestala ho ta matematická hra bavit. Šachy s ní hrál už jenom proto, aby se udržel v kondici, dcera jej totiž od svých osmi let soustavně porážela.
Heleniným snem bylo konstruovat skvělé roboty, kteří ulehčí lidem práci. Během studia se intenzivně zabývala umělou inteligencí a s přehledem vyhrávala nejrůznější studentské soutěže.
„Nechcete toho focení už nechat a jít na oběd?“ bručel netrpělivě otec, když se před Karolinem už asi podvacáté různě přerovnávali, aby měli co nejhezčí snímky.
„Prosím tě, holka přece nepromuje každý den,“ šťouchla do něj loktem maminka.
„To je sice pravda,“ utrousil otec, „ale toho se nenajíme.“
„Prosím vás, pojďte už na to jídlo, nebo tatínka trefí šlak,“ začala maminka popohánět tetičky a strýčky směrem k restauraci.
„Na tvoje zdraví a úspěch, Helenko,“ pozvedl tatínek číši se šampaňským, když se v restauraci všichni usadili ke stolu.
Helena vstala a uchopila skleničku. „Mami, tati, já vám chci moc poděkovat, že jste mi umožnili vystudovat. Věřím, že vám budu moct oplatit všechno, co jste pro mě udělali.“
„Tak na zdraví,“ škytla dojetím maminka.
„Na zdraví, Helenko,“ přidali se ostatní příbuzní.
Oběd se protáhl do odpoledne. Příbuzní, kteří se hromadně vídali obvykle jen o pohřbech, byli rádi, že se taky jednou mohou sejít při nějaké příjemnější příležitosti.
„A jak ty, Helenko?“ obrátila se na dceru maminka když se odpoledne pomalu stávalo večerem a společnost se začala rozcházet. „Jedeš s námi, nebo máš ještě nějaké plány?“
„Dám si jen domů věci. Večer mám rozlučku s Markem a Filipem. Přijdu někdy pozdě v noci. Spíš zítra.“
„A to musíš zrovna dneska?“ zabručel si tatínek pod vousy.
„Ale tati, vždyť já promovala jako poslední a kluci slíbili, že na mě s oslavou počkají.“
„To jo, to se nedá nic dělat,“ pohladil táta Helenu po vlasech. „Tak to pořádně oslavte a neudělejte nikde ostudu!“
„Ostudu, tati? S touhle červenou rourou?“ opáčila Helena naoko vyčítavě.
„Dobře, dobře, však víš, jak jsem to myslel. Tak pojďme, ať na tebe nemusejí dlouho čekat. Maminka už je beztoho nějak unavená, ráda si odpočine.“
„Taky jsem si všimla. Není jí něco?“ starala se Helena.
„Ale neboj, je v pořádku. To ty starosti před promocí, znáš maminku, jak všechno prožívá. Ze všeho má nervy, aby to dobře dopadlo.“
„Já vím,“ usmála se Helena, „a nikdy to nebylo jinak.“
„Tak pojď, ať to všechno stihneš!“
Doma Helena pečlivě uložila diplom do skříně, převlékla se ze svátečního do pěkných, ale mnohem pohodlnějších balo-
nových šatů, obula si tenisky a vyrazila do hospůdky, kde měla sraz s přáteli.
Marek a Filip byli její spolužáci z gymnázia. Kamarádili spolu už od prvního ročníku. Spojovalo je, že byli všichni tři nadprůměrnými studenty, což bylo ostatním spolužákům někdy trnem v oku. V jejich případě to navíc nebylo tím, že by se doma usilovně učili. Byli nadprůměrně inteligentní a bavilo je společně řešit nejrůznější matematické i jiné úlohy. Jen tak, pro zábavu.
Když jela třída na lyžařský výcvik a spolužáci se po setmění vykradli nakoupit alkohol a pak potajmu popíjeli, oni se sešli u šachovnice a přehrávali si slavné historické partie. Někdy byli ostatním pro smích, ale že na to byli tři, moc je to netrápilo.
Marek Prokop byl chemik tělem i duší. Od mládí ho bavilo vyrábět různé dýmovnice, bouchací kuličky a petardy.
Někdy přišel do školy s popálenýma rukama a propáleným sešitem, to když se mu nějaký mimořádně zajímavý pokus nepovedl. Nebo se mu naopak povedl až moc. Už od Prokopova dětství připomínal jeho pokoj spíše chemickou laboratoř a občas se stalo, že sousedi volali hasiče v domnění, že v sousedním bytě hoří. Marek byl elegán, snad trochu v rozporu se svým životním koníčkem. Tmavé vlasy nosil sčesané
dozadu, i když to už dávno vyšlo z módy. To mu ale bylo srdečně jedno, chtěl se něčím odlišovat. A i s ohledem na své pyrotechnické dovednosti neměl problém okouzlit nejednu dívku.
To Filip Galén byl naprostý protipól Marka. Na střední neměl nijak vyhraněné zájmy a váhal, co jít dál studovat. Táhlo ho to k medicíně, ale jako introvert nerad komunikoval s lidmi. A vzhledem k tomu, že lékař se musí setkávat s pacienty, rozhodl se nakonec pro studium farmacie. Na univerzitě se do tohoto oboru nakonec naprosto zamiloval. Na medicíně Filipa totiž přitahovala možnost pomáhat lidem, takže logickou úvahou dospěl k názoru, že když bude vymýšlet nové léky, může pomoci více lidem najednou. Snil o tom, že jednou vyvine zázračný lék.
Filip byl spíš uzavřený do sebe, většinu volného času věnoval knihám. Na rozdíl od Marka se příliš nestaral ani o svůj zevnějšek, světlé vlasy měl většinou rozcuchané a bradu mu rámoval plnovous, protože dospěl k názoru, že holení je ztráta času. Helena si ho kvůli tomu někdy dobírala. „S takovou vizáží se nikdy neoženíš, člověče, vždyť vypadáš jako Rumcajs,“ smála se. Ale Galén se do ženění tak jako tak nehrnul. Říkal si, že na to je času dost. Prokopovi zase vyhovovala volnost, namísto ženění radši ohromoval děvčata nádhernými, podomácku vyrobenými ohňostroji.
Helena i její dva kamarádi žili v Praze, takže k sobě měli blízko i během vysokoškolských studií. A protože jejich přátelství z gymnázia přetrvalo, bylo zcela mimo jakoukoli pochybnost, že promoci oslaví společně.
Helena dorazila do hospůdky na Malé Straně přesně v dohodnutý čas. Marek už seděl u stolu a upíjel pivo. „No nazdár, tak konečně! A ty už jsi dokonce rovnou doktorka, jako Filip?“ zajásal, když ji uviděl, načež vyskočil od stolu a objal ji. „To se hned tak někomu nepoštěstí, aby mu uznali diplomku i jako rigorózní práci!“
„A kde ho vůbec máme?“ rozhlížela se Helena po lokále.
„Kde by? Přijde pozdě, jako vždycky,“ neodpustil si Marek. Byl to už takový rituál, Filip chodil pozdě vždy a všude. Zahloubán do svých myšlenek či začten do knihy bral čas jako cosi nepodstatného.
„Jakýpak pozdě?“ ozval se za jejich zády bručivý hlas. Oba se za ním otočili.
Helena chtěla vyprsknout smíchy, ale rychle si zakryla ústa dlaní. „Ty sis zastřihl to křovisko?“ Filip si rozpačitě prohrábnul zkrácený plnovous. „Celé ty roky si mě dobíráš, že vypadám jak loupežník, tak jsem si řekl, že na tvou počest s tím dneska něco udělám.“
Helena ho objala. „Tak to je pro mě asi ta největší pocta, Filipe,“ smála se.
Usedli ke stolu a objednali si opulentní večeři a víno. Povídali si o všem možném. Marek jako obvykle vedl urputné diskuse s Helenou o robotech a umělé inteligenci. Byli v tomto ohledu na stejné vlně. Filip měl radši praktičtější a konzervativnější témata. Nakonec se dostali i k tomu, kdo měl jakou promoci, co doma a jaké mají další plány. Témata k hovoru byla nevyčerpatelná, ale nakonec už hospůdka zavírala, takže dopili a vyšli ven do tmavé noci.
„Podívejte, jaká je krásná noc,“ zasnila se Helena. „Není škoda jít už domů?“
„Pojďme se projít na Petřín,“ navrhl Marek. „Podíváme se na Prahu, je krásně jasno.“
Vyrazili zvolna cestou z Újezdu na Petřín. Minuli rozhlednu a došli pod Strahovský klášter. Pod nimi se rozkládala Praha, po levé straně měli Pražský Hrad.
„Tak, a máme celý život před sebou,“ rozpřáhla ruce Helena.
„A celý svět nám leží u nohou !“ zakřičel Marek.
„Přinejmenším Praha,“ zabručel Filip skepticky do vousů.
„Až budu stará, bude se to tady všude hemžit roboty!“ zajásala radostně Helena.
„To bude fakt moc hezký, to sem budu rád chodit,“ prohlásil ironicky Filip. „Dost na tom, že už skoro třetina aut jezdí bez řidiče a na elektriku. Z čeho má mít dneska chlap radost?“
„Tak sem můžeš chodit pěšky. A až nebudeš moct, budou tě nosit moji roboti,“ smála se Helena.
„Ty už jsi těmi roboty, umělou inteligencí a podobnými bláznivinami úplně posedlá,“ poznamenal nevrle Filip.
„A co tvoje plány?“ obrátil se na kamaráda Marek.
Filip se zasnil, zaklonil hlavu a pohlédl na nebe. „Já? Já vyvinu zázračný lék!“ pravil pomalu. „Nejslavnější lék, úplně na všechno!“
Helena s Markem se začali smát. „Co se chechtáte?“ začal se naoko zlobit Filip. „Já vím, že zázračný lék není, ale mám prostě nějaký sen… Ale co bych vám to teď složitě vysvětloval. Taková romantická noc, Petřín, a já vám tady budu vysvětlovat, jak se dělají léky… A co ty, Marku, budeš pořád dělat ty svoje bouchací kuličky?“
Marek chvíli mlčel. „Já bych chtěl vyvinout naprosto bezpečnou výbušninu, která by se dala odpalovat na dálku. Něco naprosto revolučního, moderního! Po prázdninách nastupuju do laboratoří Daimon.“
„To je vojenský výzkumák, ne?“ zarazila se Helena. „To budeš vyvíjet něco na zabíjení lidí?“
Marek se zarazil. Z nevinného rozhovoru, který byl až dosud spíš společným sněním, jako by najednou vyskočil osten, který ho bodnul.
„Proč na zabíjení?“ ohradil se překvapeně.
„Ale vojenský výzkum se přece dělá kvůli zabíjení lidí, ne?“ pokusila se Helena poněkud nešikovně uvést věc na pravou míru.
Marek se rozčileně zvedl z lavičky. „A… a co vy? Ty budeš vyrábět roboty a ty budeš dělat biologický výzkum! Myslíte, že to jsou věci, co se nedají vojensky zneužít? Jste oba naivní. Kdyby nebylo vojenského výzkumu, nebyl by žádný pokrok!“
„Hele, já chci pracovat na vývoji robotů, co budou lidem pomáhat,“ bránila se Helena.
„Všechno se dá zneužít, v tom má Marek pravdu,“ bránil kamaráda Filip.
„Ale je přece na nás, abychom pomáhali směrovat svět jinam než do válek a malérů, ne?“ trvala si na svém Helena.
„I kladivo se dá použít jinak než na zatloukání hřebíků,“ pokrčil rameny Marek. „Můžeš jím třeba vzít někoho po kebuli. Každý pokrok se dá zneužít.“ Věděl, že má Helena svým způsobem pravdu, ale on ji měl taky. Bylo to zkrátka dilema, které nešlo jednoduše rozřešit.
„Jenže roboti udělají jednou víc užitečné práce než tvoje výbuchy,“ nabírala Helena obrátky.
„Aha?! A co takový Nobel? Ten vynalezl dynamit a jeho cenu dostává dneska kdekdo,“ oponoval důrazně Marek.
„Kdekdo zrovna ne,“ přešla Helena do smířlivějšího tónu a všichni tři se rozesmáli.
Filip vstal a vzal je kolem ramen. Byl vždycky ten, kdo mírnil rozmíšky, pro které ty dvě hlavy zapálené nešly nikdy daleko. „Poslechněte, a myslíte, že se ještě budeme potkávat? Každý teď půjdeme pracovat někam jinam. Kdo ví, kam
nás vítr zavane.“
Přátelé posmutněli. Filip vyslovil myšlenku, kterou měli všichni někde uhnízděnou v hlavě, ale báli se na ni pomyslet.
Skoro deset let byli nejlepšími přáteli, nerozdělilo je ani studium na vysoké škole. Ale to byli přece jen všichni v jednom
městě.
„Když budeme chtít, tak proč bychom se nepotkali?“ opatrně namítla Helena.
„Třeba nás naše práce svede někdy dohromady, ne?“ navrhl Marek.
„Jako že bychom spojili moje léky s roboty a výbušninami? To by teda byla bomba! Doslova a do písmene,“ pro-
hlásil trochu ironicky Filip.
Smích všech tří trochu uvolnil nastalé napětí. Přátelé opět usedli na lavičku a zadívali se na nebe prozářené pouličním osvětlením velkoměsta.
„To je teda pěkná blbost,“ kroutil hlavou zase už vážný Marek. „To snad ani nejde, tyhle věci nějak propojit,“ čímž téma vyčerpal.
„Ale víte, co?“ napadlo Helenu, „mohli bychom se každý rok v tenhle den sejít tady, v té naší malostranské hospůdce, a pak si vyjít na Petřín. Aspoň to, ne? Pokud by se nám nepoštěstilo potkat se jindy. To si dáme každý do diáře a přes to nepojede vlak!“
„Skvělý nápad!“ zaradoval se Marek.
„To bude taky možná jediná jistota v našem životě,“ přisadil si napůl žertem Filip, který vždycky rád filozofoval. Ale v duchu i on přemýšlel, co jim budoucnost přinese. Byl z nich tří největší pesimista, jak o něm tvrdili, ale on sám tomu říkal, že je z nich nejpraktičtější a má na svět realistický pohled.
Marek poodstoupil a zadíval se ve svitu lampy na své přátele. „A slibme si, že si vždy pomůžeme, když bude potřeba.“
„To se přece rozumí samo sebou, ne?“ brouknul Filip.
„Nic se nerozumí samo sebou,“ přikývla souhlasně Helena směrem k Markovi a napřáhla ruku. „Slibuju!“
Kamarádi položili svoje ruce na její. „Slibujeme!“
„A co takhle nějaké vdavky, neplánuješ?“ zeptal se pojednou Filip.
Helena se zarazila a pak vyprskla smíchy. „Vdavky? Prosím tě, to bys o tom musel něco vědět ne? Ani jeden z vás by si mě nevzal a žádnou jinou známost nemám.“
„Ty o nás mluvíš jako o známosti?“ zeptal se s údivem Marek.
„No jo, to zní divně,“ připustila Helena. „Každopádně nejdřív práce, na rodinu je času dost. On už se někdo najde.“
Filip i Marek jí byli sympatičtí, ale snad proto, že byli taková dlouhá léta kamarádi, Helenu ani nenapadlo, že by její city k některému z nich překročily běžnou hranici kamarádství. A nenapadlo to ani Filipa ani Marka, mimo jiné proto, že si přátelství v této trojici vážili a věděli, že by se nějakými pokusy o Helenu všechno zničilo. Brali ji zkrátka jako kamarádku a přítelkyni. Koneckonců ani jednoho z nich nelákalo mít za manželku někoho, s kým hrajete šachy a on už v desátém tahu od konce bezpečně ví, že prohrajete.
„Podívejte, svítá,“ ukázal Filip na obzor obroubený načervenalou siluetou Prahy. Nad město se začalo vyhoupávat rudé slunce a vrhalo první ranní teplé paprsky na svahy petřínského parku a na probouzející se Malou Stranu.
„A máme život před sebou!“ zvolala Helena do vesmíru.

Ing. Vaněček Michal Ph.D., MBA
Mohlo by vás zajímat:
Ing. Vaněček Michal Ph.D., MBA
Více informací o autorovi
Ráž Václav
Mohlo by vás zajímat:
Ráž Václav
Více informací o autorovi

Přečtěte si také:

Štěňata z Čarovné louky – Kamarádi skřítkové
Štěňata z Čarovné louky – Kamarádi skřítkové

Pojďte si hrát se štěňátky na Čarovné louce! Podaří se štěňátkům najít zloděje a zachránit skřítkům jejich domov?

Číst více
Koupit na Grada.cz
Představu­jeme
Skotsko
Skotsko

Bára se ocitne ve skotském údolí Glencoe. Dostat se však vánicí a mrazem za Robertem MacGregorem, budoucím slavným skotským zbojníkem…

Číst více
Koupit na Grada.cz
Představu­jeme