Konec zlobení
Učit ve 2. B není žádný med. Je to totiž třída plná malých zlobivců, na které je každý krátký. Když ale nová paní učitelka získá nečekaného kouzelného pomocníka, začnou se dít věci! Podaří se zlobivé děti přeci jen polepšit?
Nová paní učitelka
První školní den po prázdninách je pro všechny děti náročný. Už nemůžou spát tak dlouho jako o prázdninách. A navíc je kromě ranního vstávání čeká i hromada povinností a úkolů. A do toho se nikomu moc nechce. Dětem ze 2. B se do školy taky nechtělo. Pak si ale vzpomněly na kamarády ze třídy a přeci jen se přemohly. Když byly děti ještě v první třídě, uspořádaly mezi sebou soutěž ve zlobení. Jejich třída se pak stala pověstnou po celé škole. Nikdo z učitelů u nich nechtěl učit. Panu řediteli nezbylo nic jiného než do třídy poslat úplně novou paní učitelku. Ostatní učitelé ji sice opatrně připravovali na to, že je to třída plná zlobivých dětí, ale ona se nebála. Byla si jistá, že je zvládne. Pan ředitel o tom trochu pochyboval. Nová paní učitelka byla mladá a hezká, ale taky moc mírná.
Nechtěl si ani představovat, co všechno jí ti darebáci provedou. Neměl ale na vybranou. I ve 2. B musí někdo učit. „Dobrý den, děti,“ řekla milým, tichým hlasem paní učitelka. Vešla do třídy až po zazvonění, ale žáci si jí vůbec nevšímali. Dělali si, co chtěli. Někdo svačil, někdo vysypával ostatním aktovky, a někdo se dokonce pral. Skoro všichni u toho ale křičeli. A tak mírný hlas paní učitelky přeslechli. Paní učitelka na děti chvíli zírala s vytřeštěnýma očima. Na něco takového nebyla připravená. Nevěděla, co má dělat. Začala tedy děti usazovat do lavic. Pobíhala po třídě jako kvočna, které se rozutekla kuřátka a ona se je snaží pochytat. Sotva jednoho žáka usadila, už se zvedl někdo další. Děti to braly jako zábavnou hru, a tak toho paní učitelka raději nechala. Měla slzy na krajíčku, ale před svými žáky plakat nechtěla. Obrátila se tedy k tabuli, vzala do ruky křídu a napsala:
Když dopsala, opatrně se otočila na děti. Zlobení nepřestávalo. Chtěla zakřičet, ale nevyšel z ní ani hlásek. A tak jen pohladila starou tabuli a přitom si tiše posteskla: „Kdybych tak věděla, jak na ně.“
