Logo

Knížky pro všechny kluky a holky

9788024744728

Zlobivé pohádky

17.3.2020

Posměváček

Honzík začal nedávno chodit do první třídy. Učil se ze všech nejlíp, ale přesto se do školy netěšil. Bylo to proto, že měl ve třídě spolužáka Vláďu, který se mu přede všemi posmíval kvůli silným brýlím. Honzíka to trápilo a někdy si kvůli tomu v noci i poplakal.

Honzík ovšem nebyl sám, komu se Vláďa posmíval. Janičku škádlil, že je tlustá jako bečka, posmíval se Kájovi, že nemá žádné svaly, a přede všemi mu říkával: „Karlíček – slabý jako čajíček!“ Dělal si legraci z Tomáše, který měl odmalička nemocné nohy, a nemohl proto cvičit v tělocviku. Posmíval se mu: „Tomi – chromý!“ Vláďa se zkrátka posmíval kdekomu. Důvod si vždycky našel. A když ne, tak si ho vymyslel.

Jednou, když zase Honzík večer plakal do polštáře, stala se podivná věc. Přisedl si k němu maličký skřítek a pošeptal mu: „Neplač! My o tom zlém posměváčkovi moc dobře víme a taky ho potrestáme!“

Po těch slovech skřítek zmizel. Honzíkovi se najednou ulevilo. Přestal plakat a vmžiku spokojeně usnul. Ve stejnou chvíli se v jiném domě a v jiné posteli chystal ke spánku i Vláďa. Natřepal si polštář a s úsměvem přemýšlel, z koho si bude zítra ve škole utahovat. Přemýšlení ho natolik zmohlo, že usnul.

Najednou byl v nějaké veliké zahradě se spoustou krtinců. Vláďa chtěl udělat krok, ale nemohl. Nohy měl jako přilepené k zemi. V tu ránu se z krtinců vynořili skřítci a začali se mu hlasitě posmívat. Tak hlasitě, že si musel zacpat uši. Když po chvíli skřítci zmizeli, Vláďa se opět rozešel. Rychle se rozhlédl, aby našel východ ze zahrady, a rozběhl se tím směrem. Po pár krocích ovšem upadl do jámy plné bláta. Okolo ní se zase objevili skřítci a začali se mu jednohlasně posmívat: „Bláteníček – Vládíček.“

Vláďovi bylo do pláče. Nemohl se pořádně ani zvednout, jak mu to klouzalo. Se slzami v očích si zakrýval uši. Když skřítci zmizeli, s vypětím všech sil se vyškrábal z jámy ven. Honem pospíchal k bráně, která už byla na dosah. Najednou před ním ale vyrostlo trnité křoví a on se ošklivě popíchal. Už mu ani tak nevadilo, že má ruce i nohy poškrábané a popíchané od trní. Vadilo mu, že se mu ti skřítci zase posmívají. „Píchá to, píchá, do ruky i břicha! Cha cha cha!“

Vláďa byl zoufalý. Zkoušel skřítky zahnat, ale oni se nedali a posmívali se mu ještě víc. Bezmocně se schoulil do klubíčka, zavřel oči a plakal a plakal.

Když oči opět otevřel, skřítkové i s trním byli pryč. Chtěl z té podivné zahrady co nejdříve zmizet. Vzal za kliku a otevřel branku. Za ní už ho čekal skřítek, který seděl předtím u Honzíka na polštáři. „Tak co? Ještě se budeš někomu posmívat?“ zeptal se přísně.

„Ne, nebudu, přísahám!“ sliboval kvapem Vláďa.

Pak se probudil. Byl právě tak akorát čas vstát a jít do školy. V lavici seděl způsobněji než obvykle, nikomu se neposmíval a nikoho neškádlil. Nikdo ze spolužáků nevěděl, jak se s Vláďou stala taková proměna. Úplně nejlepší ale bylo, že už to tak zůstalo napořád.

Vláďa už se nikdy nikomu neposmíval. Na vlastní kůži si totiž zkusil, jak moc je to nepříjemné.

Mgr. Pospíšilová Zuzana
Mohlo by vás zajímat:
Mgr. Pospíšilová Zuzana
Více informací o autorovi
Mohlo by vás zajímat:
Trsťan Drahomír
Více informací o autorovi

Přečtěte si také:

Zámecká strašidla
Zámecká strašidla

Na Růžovém zámku bydlí strašidla. Procházejí se komnatami a temným sklepením, při úplňku tančí po střeše, hlídají tajné chodby a…

Číst více
Koupit na Grada.cz
Představu­jeme
Povolání našich předků – od formanů k silákům
Povolání našich předků

Kniha vás seznámí s tím, jak si naši předkové zajišťovali obživu. Využívali řemesla, věnovali se dopravě, léčení, pohostinství, psaní, ilustrování…

Číst více
Koupit na Grada.cz
Představu­jeme