Logo

Knížky pro všechny kluky a holky

Viktor a případ zmizelého psa

21.8.2019

Strach a beznaděj… Takové pocity prožívá Viktor, kterému jednoho dne záhadně zmizí milované štěně. Ponořte se do podzimně sychravého detektivního příběhu úspěšné autorské dvojice.

Kam se podělo to roztomilé štěně, které ještě včera cupovalo na kousky maminčinu kuchařku? Viktor s Žofií rozjíždějí detektivní pátrání. Ani jeden z nich však netuší, že se tak dostanou do velkého nebezpečí. Podezřelých je hodně, věřit nemůžou nikomu. A nejhorší je, že vyřešení celého případu mají celou dobu přímo před očima.
Dvojice autorek navazuje na svou úspěšnou a oceňovanou prvotinu dalším napínavým a atraktivně ilustrovaným příběhem.

 

autorky Jarmila Vlčková a Pavlína Jurková

Své umělecké aktivity dělí mezi divadlo, psaní knížek pro děti a dabing.
I když nemůžou být více rozdílné, spojuje je láska k oboru, chuť podnikat a zkoušet nové věci.
Před deseti lety založily úspěšné autorské divadlo Láryfáry, které se zaměřuje na interaktivní představení pro celé rodiny. Tady působí jako herečky a scenáristky.
V roce 2018 jim vyšla první společně napsaná kniha Viktor a záhadná teta Bobina, která se během pár měsíců stala bestsellerem a vítězem čtenářské ankety SUK – čteme všichni 2018.
Knížka Viktor a případ zmizelého psa je jejím volným pokračováním a autorky si nepřejí nic víc, než aby se dětem líbila tak jako knížka první. Anebo klidně ještě víc…

 

Viktor a případ zmizelého psa
Mohlo by vás zajímat:
Viktor a případ zmizelého psa
Více informací o knize

Úkryt v křoví

Jakmile se Viktor začal přibližovat ke dveřím svého bytu, okamžitě se ozvalo radostné štěkání, kňučení a nedočkavé škrábání. Když odemkl, Seneka na něj skočil a radostně se s ním vítal. Celé dopoledne mu bylo smutno, a tak si chtěl všechen ten nekonečný stesk okamžitě vynahradit. Viktor odhodil školní batoh, vrhl se na zem a nechal se zasypávat psími polibky. Štěňátko bylo blahem bez sebe. Rozdivočilo se a začalo ho štípat štěněčími zoubky ostrými jako jehličky. Když se mu zakouslo do trika a snažilo se ho z něj servat, Viktor zakročil: „A dost, Séňo, to stačí! Zničíš mi tričko.“ Položil pejska na zem, vyskočil a šel se do kuchyně napít. Tam mu ale zamrzl úsměv.
No nazdar! Tady to vypadá jako na smeťáku.
Všude, kam se podíval, se válely odpadky z převrhnutého koše. Mezi tím vším poletovaly bílé chomáčky z rozcupovaného polštáře. V rohu kuchyně, hned vedle zasychající loužičky, ležela rozkousaná mámina kuchařka.
Viktora popadl vztek: „Cos to zase provedl, ty jeden bláznivej pse!? To je průšvih! Nestačilo ti, jak máma zuřila, když jsi jí zničil tu novou kabelku?! Netvař se jak neviňátko. Jen počkej! Ta nám zase dá!“
Seneka se provinile krčil pod stolem a pokukoval po svém páníčkovi. Když si Viktor dostatečně zanadával, nezbylo mu nic jiného než si vyhrnout rukávy a dát se do práce. Zvedl koš a začal sbírat rozházené odpadky. Potom se pustil do záchrany máminy oblíbené kuchařky. Některé stránky slepil, některé musel vyhodit. Rozkousaný hřbet knihy zamaloval černou fixou. Výsledek byl katastrofální.
Doufám, že mámu dneska nenapadne vařit.
Pro jistotu kuchařku schoval pod hromádku časopisů, aby příliš nepoutala pozornost. „Séňo,“ Viktor se sehnul pod stůl a vytáhl ho ven, „jde se na procházku, ať se pořádně vydovádíš.“ Hned jak vzal do ruky vodítko, pejsek začal samou radostí skákat a vrtět ocáskem.
Venku nabral Seneka neuvěřitelnou rychlost a nedočkavě táhl Viktora směrem k jejich oblíbenému parku Masařka. Kolemjdoucí se usmívali a otáčeli se za roztomilou dvojicí. Vypadalo to, že Seneka venčí Viktora, a ne naopak. Když doběhli ke starému kaštanu, Viktor vysvobodil Seneku z vodítka. Štěňátko vyletělo jako střela a bláznivě kolem něj pobíhalo. Pak přišlo aportování. Viktor házel Senekovi klacek, ten ho vždy poslušně přinesl, ale odmítal mu ho vrátit. Tak se spolu o něj dohadovali, tahali a vymýšleli nové a nové hry.
Najednou Viktor zaslechl zdálky křik: „Hej, Knote, máš ji?“
„Nééé. Teď tady byla, ale zmizela.“
Ve Viktorovi by se krve nedořezal. Poznal hlasy svých úhlavních nepřátel. Na nic nečekal, popadl Seneku a schoval se v nejbližším křoví.
Vrána, Knot a Serpionov! Co tu dělají? A koho to honí?
V ten moment zahlédl koutkem oka rychlý pohyb. Vylekaně se otočil a uviděl, jak se někdo schovává mezi hustými keři jen kousek od něj. Seneka vycítil jeho strach a začal kňučet. Viktor mu okamžitě stiskl tlamičku a schoval ho pod mikinu. „Pst, buď zticha, nebo nás prozradíš.“
Hlasy pronásledovatelů se nebezpečně blížily. „Přece se nevypařila?“ sípal naštvaný Vrána.
„Je moc rychlá!“ doběhl ho Serpionov. Opřel se rukama o kolena a vydýchával se.
„Já už ale nikam nejdu,“ svalil se do trávy Knot.
Serpionov celý rudý ve tváři popadl spadlou větev a vzteky ji zlomil. „Až já ji dostanu, tak ji zlomím jak tu větev.“
Vrána se ještě jednou zlostně rozhlédl po parku, sundal si kšiltovku, prohrábl si zrzavé zpocené vlasy a pak zavelel: „Jdeme. Podáme si ji jindy.“
Viktor zůstal chvíli přikrčen v křoví, dokud se partička nevzdálila. Jakmile si byl jistý, že už se nevrátí, vyhrabal se z úkrytu. Kus od něj se zavlnilo křoví a pomalu odtud vylezla ta malá holka z jídelny. Vypadala hrozně. Byla celá špinavá. Ve vlasech měla polámané větvičky, brýle nakřivo a do krve rozbitá kolena. „Ahoj,“ narovnala si brýle a podala mu ruku. „Já jsem Žofie,“ usmála se na Viktora a ve tvářích se jí objevily ďolíčky.

Žofie

Viktor si s úžasem prohlížel to zvláštní stvoření. Žofie nevypadala jako ostatní holky, které znal. Už její oblečení bylo úplně jiné. Pruhované tričko ani trochu neladilo s krátkou sukní se vzorem králíků, kterou měla přetaženou přes široké, na kolenou roztrhané manšestráky. Přestože ten den vůbec nepršelo, měla na nohou zelené holínky. Hnědé vlasy spletené do dvou copánků jí zplihle visely po ramena. Jeden cop byl výš a druhý už se pomalu rozplétal. Skrz velké brýle Viktora pozorovaly tmavé chytré oči.
S touhle zvláštní holkou se člověk určitě nenudí.
„Díky, že ses mě v jídelně zastala,“ promluvil Viktor jako první.
„Ále, prosím tě,“ mávla rukou Žofie, „ti tři si o to říkali už dávno.“
Seneka už měl toho schovávání dost. Byl zvědavý, s kým to Viktor mluví. Vystrčil hlavičku zpod jeho mikiny a začal si Žofii prohlížet.
„Jé, ten je krásný,“ zajásala a hned k němu vztáhla ruce, „půjč mi ho.“ Vzala si štěně a sedla si s ním na zem. Okamžitě ji začalo olizovat zakrvácená kolena. Pak se vrhlo na její obličej. Snažilo se jí sundat brýle, a když mu to nedovolila, pustilo se do neupravených copánků.
„Séňo, nech toho,“ napomínal ho Viktor, kterému bylo líto, že na něj pejsek tak rychle zapomněl a vůbec si ho nevšímá.
„Mně to nevadí, musíme se přece pořádně skamarádit.“ Podrbala štěňátko za ušima a zadívala se na Viktora. „A ty jsi Viktor, viď? Pozoruju tě už dlouho. Škoda že tě nedali do naší třídy. U nás v béčku je to lepší. Ale to je jedno. Víš co? Ode dneška budeme mít společné nepřátele. Platí?“
„Platí,“ plácl si s ní Viktor a oddechl si, že na ty tři výrostky nebude sám.
Žofie se rozhlédla po parku. „Radši zmizíme. Co kdyby se vrátili. Ukážu ti mnohem lepší místo, než je tohle. To budeš valit oči. Pojď za mnou.“ A už si to vykračovala pěšinkou mezi stromy. Viktor se pro jistotu ještě jednou ohlédl, jestli někde neuvidí Vránu, Knota a Serpionova. Když zjistil, že je vzduch čistý, připnul si Seneku na vodítko a celý napnutý následoval Žofii.

Kradená jablíčka

Viktor nečekal, že ho Žofie vezme na tak dlouhou výpravu. Jakmile prošli parkem, ocitli se na ulici blízko Viktorova domu. Přešli rušnou křižovatku, několik uliček a zastavili se až před domem s velkými dřevěnými vraty. Žofie se celou svou vahou pověsila na starou mosaznou kliku. Ozvalo se zlověstné zavrzání a klika povolila. Vrata se otevřela. Žofie se otočila na Viktora a zašeptala: „Teď buď potichu, správně tady nemáme co dělat.“
Viktor ztěžka polkl: „Žofie, jsi si jistá, že víš, co děláš?“
„Neboj,“ šibalsky se na něj usmála a už byla uvnitř.
Viktor vzal Seneku do náruče a vešel do tmavé dlouhé chodby. Jakmile jí prošli, objevil se před nimi malý zaneřáděný dvorek. Viktor se podíval nahoru a uviděl, že patří k třípatrovému domu. Z otevřených oken bytů se ozývalo cinkání talířů, mužský křik a pláč malého dítěte.
Žofie zkušeně překračovala rozházené harampádí a vedla je k díře v drátěném plotě. Najednou se ze třetího patra vyklonil muž v nátělníku s cigaretou v puse, zamračil se a začal na ně křičet:
„Co tam děláte? Vy tu nebydlíte. Koukejte vypadnout!“
Žofie popadla vyděšeného Viktora za ruku a táhla ho za sebou:
„Zdrháme!“
Ve spěchu se protáhli dírou v plotě do dalšího dvora. Viktor oněměl úžasem. Všude byla neuvěřitelná spousta starých rozbitých aut.
„Ty jo! Embéčko, trabant, wartburg,“ žasl Viktor a nevěděl, kam se podívat dřív. „Jé! Polský fiátek! To by táta koukal.“
Viktor položil Seneku na zem a šel se podívat k nejbližšímu autu. Byl to zelený trabant. Chyběly mu sice jedny přední dveře, ale jinak byl naprosto dokonalý. Seneka začal auta očichávat, vrtěl ocáskem a pobíhal od jednoho k druhému. Nakonec přiběhl k trabantu bez dveří a vyskočil si na místo řidiče. Když se tlapkami opřel o volant, všiml si, že na zrcátku visí pytlíček ušitý z králičí kůže. Očuchal ho a začal na něj hlasitě štěkat.
„Co blbnete? Chcete nás prozradit?“ rozčílila se Žofie. „Jde se!“ Vyhnala Seneku z auta a dovedla je k hromadě pneumatik naskládaných u oprýskané zdi. „Teď to bude trochu složitější,“ vysvětlila Viktorovi a vytáhla z batohu svůj svetr. Zabalila do něj Seneku a ru­kávy svázala k sobě. Potom vyndala švihadlo a pevně ho přivázala k ranečku. Seneka vystrkoval zvědavě hlavičku a snažil se zjistit, co
se bude dít. Žofie ho ale přísně okřikla: „Žádný vylézání, Séňo, teď musíš být v klidu.“
Podala zabaleného pejska Viktorovi a hbitě vylezla po hromadě pneumatik nahoru. Vyšvihla se na okraj zdi, opatrně si sedla, sundala holínky a hodila je na druhou stranu. Aniž se ohlédla, křikla na Viktora: „Já teď seskočím. Ty vylezeš nahoru jako já a opatrně spustíš Seneku dolů ke mně, jasný?“ nečekala na odpověď a skočila.
„Jasný,“ polkl Viktor, kterému se do takového dobrodružství vůbec nechtělo. Nakonec se přemohl a s živým ranečkem v jedné ruce začal pomalu vylézat nahoru. Na okraji zídky se rozhlédl a uviděl před sebou jabloňový sad. Byl podzim a listí už opadávalo, ale na stromech se ještě červenala malá podzimní jablíčka. Žofie netrpělivě přešlapovala ve spadaném listí, a tak Viktor začal opatrně spouštět štěňátko dolů. Jakmile si Seneku přebrala, zvedla hlavu a podívala se vyzývavě na Viktora.
Taková výška. No co, když to dokázala ona, musím to zvládnout i já.
Přehodil nohy přes zeď, zavřel oči, a než si to stihl rozmyslet, skočil. Bolest z tvrdého dopadu mu projela celým tělem. Do očí se mu vehnaly slzy. Mrkáním je rychle zahnal a donutil se k úsměvu. Seneka ho chvíli radostně olizoval a pak spolu pobíhali ve spadaném listí. Žofie zatím vylezla na strom, trhala jablka a házela je Viktorovi, kterému poručila, aby je dával do jejího školního batohu.
Najednou se mezi stromy objevil malý obtloustlý muž s holí.
„A mám tě, ty zlodějko,“ zařval, „dneska už mi neutečeš!“
Viktor vyplašeně hleděl z jednoho na druhého. Vzal Seneku, přitiskl si ho na hrudník a vyčkával, co bude dál. Žofie popadla jedno jablko a mrštila ho po správci. Trefila se přímo do mužova ramene. Sprostě zaklel, zvedl hůl a snažil se ji sundat z jabloně. Pokulhával na křivých nohou a zuřivě mlátil holí do kmene stromu. Žofie na nic nečekala, seskočila dolů a dala se na úprk. Viktor se k ní okamžitě přidal. Za sebou slyšeli správcův křik a nadávky.
„Však já si tě najdu, ty zpropadená zlodějko!“ volal za nimi. „Budete oba litovat, že jste si se mnou začali!“
Prokličkovali společně mezi stromy, běželi bez přestávky až k cyklostezce, div že neporazili právě projíždějícího cyklistu. Potom zahnuli ke starému zanedbanému hřišti a dál až k hospodě U Staré báby. Tam se celí udýchaní a uštvaní svezli na lavičku. Viktor funěl a nemohl popadnout dech.
Do čeho jsem se to zase nechal zatáhnout? Bláznivá holka! Ten správce vypadal, že nás snad zabije…
Podíval se na Žofii a chtěl jí vynadat, ale zarazil se. Vypadala totiž naprosto klidně a spokojeně. Jakoby nic se pokoušela vyndat Senekovi z ucha bodlák. Když byla konečně hotová, sáhla do kapsy pro ukradené jablíčko, usmála se a s chutí se do něj zakousla.

Mohlo by vás zajímat:
Fojtů Martina
Více informací o autorovi
Mohlo by vás zajímat:
Jurková Pavlína
Více informací o autorovi
Mohlo by vás zajímat:
Vlčková Jarmila
Více informací o autorovi

Přečtěte si také:

Kouzelná třída – další kouzlení
Kouzelná třída – další kouzlení

Kouzelná třída je o rok starší. Mimořádná dobrodružství však žáky víly Jamíny čekají i v dalším příběhu.

Číst více
Koupit na Grada.cz
Představu­jeme
Kouzelná třída v zoo
Kouzelná třída v zoo

Želví závody, přejedené opice, sloní vzpěrači nebo namydlené labutě, to všechno na vás čeká v další knížce o kouzelné třídě.

Číst více
Koupit na Grada.cz
Představu­jeme