Trpaslíci z pařezového domečku
Mysleli jste si, že všichni zahradní trpaslíci celý den jen nehybně stojí v lidských zahrádkách? Tak to ani náhodou!
Šestice nerozlučných kamarádů ve špičatých čepičkách vás vtáhne do světa plného kouzel, snů a dobrodružství. Vydejte se s nimi na záchrannou výpravu do tajuplné Říše lesních skřítků a prožijte po cestě spoustu legrace, ale i napětí a nečekaných příhod.
Zahradní trpaslíci si žili spokojeně ve svém pařezovém domečku, dokud jim jednoho dne zloději nezničili jejich zahrádku. Co všechno nakonec při velké výpravě za novými semínky prožijí?
Jak to všechno začalo
V dalekém kraji stál jednou jeden dům. Vlastně domek. Nebo spíš domeček. Úplně malý domeček s malými okny, kulatými dveřmi a prťavým komínem na placaté střeše. Nebyl to žádný obyčejný domek, jaký známe ze svého okolí. Kdepak! Byl to domeček z pařezu. Vyrobili si jej zahradní trpaslíci, aby měli kde bydlet. Už je totiž nebavilo pořád se opírat o motyčku nebo hrábě na zahradách lidí a jen tak koukat do světa. Bez hnutí. A za každého počasí!
A tak si trpaslíci žili ve svém pařezovém domečku. Nikdo o nich nevěděl, nikdo je neviděl ani neslyšel. A to je dobře, protože jinak by se tyhle příběhy vůbec nestaly…
Kamarádi
V pařezovém domečku žilo celkem šest trpaslíků – kamarádů. Protože všichni byli původně trpaslíci zahradní, měli i svoje zahradní nářadí: motyčku, hrábě, vozík na trávu, kolečko na hlínu, kolík na sázení, ale také pilku a sekeru. Jen jeden trpaslík měl místo nářadí deštník. No, abyste tomu rozuměli. On to totiž nebyl trpaslík, ale trpasličí holka. Taková malá, copatá, pihovatá trpasličí holka. Všichni ostatní ji měli moc rádi. Dali jí jméno Deštnička – to podle toho jejího deštníku. Její kamarádi se jmenovali Motyčka, Hrouda, Mrkvička, Hrabáček a Oblázek.
V domečku měl každý svůj koutek, kde stála postýlka a u ní truhla na trpasličí poklady. Ale nemyslete si, že tam měli schované nějaké zlato nebo šperky. Kdepak! Pro takového trpaslíka je pokladem všechno, co se mu zalíbí nebo co ještě nikdy neviděl.
Třeba Oblázek si do truhly uschoval malý placatý kamínek a kousek barevného skla. Tenhle svůj kamínek si hřál v dlaních vždycky, když ho něco trápilo nebo si s něčím nevěděl rady. To si jej pak přiložil k srdci, zavřel oči a vnímal, co mu kamínek radí. A svým barevným sklíčkem pozoroval okolí, když mu bylo smutno. Všechno se s ním hned zdálo veselejší.
Zato Hrouda, to byl takový malý bručoun. Pořád mu něco nešlo pod nos. Déšť byl podle něj moc mokrý, slunce příliš hřálo, tráva nepříjemně lechtala… Srdce měl ale Hrouda dobré. Nikomu by neublížil a s každým se o všechno rád rozdělil. Nedávno třeba našel pytlík s kuličkami. Přinesl jej domů a kuličky poctivě rozpočítal mezi kamarády, aby měli všichni stejně. Každému z trpaslíků tak díky němu přibyly k jejich
pokladům ještě tři barevné kuličky. Jen Deštnička dostala čtyři. To proto, že jedna kulička přebývala. Tak vidíte, on ten Hrouda vlastně ani tak špatný nebyl.
Jen neuměl svou dobrotu moc dávat najevo.
Mrkvička, ten se pyšnil krásným barevným šátkem. Byl jeho vlastní. Uvázali mu jej na krk lidé, když ještě stál na jejich zahrádce. S takovým šátkem se dají dělat rozmanité věci, jéje, to byste koukali! Dá se z něj například vyrobit panáček. Ovšem jen pokud umíte udělat uzel. Nebo ho jde jen tak vyhazovat do vzduchu a zase chytat. Anebo s ním můžete hrát na slepou bábu – to už určitě znáte také, viďte. Kdybyste zapřemýšleli, určitě byste vymysleli i jiné hry.
Nejstarší a nejmoudřejší ze všech byl trpaslík Motyčka. Ve své truhličce měl ukryté obrázky z novin a časopisů a po večerech si je rád prohlížel. Spolu s ostatními si pak povídali o tom, co na nich bylo nakresleno nebo vyfoceno.
Hrabáček si zase našel prázdnou šnečí ulitu. Když neměl co dělat, nabíral si do ní vodu nebo písek a s ulitou si hrál.
A co myslíte, jaké poklady si schovávala ve své truhličce Deštnička? Šperky? Kdepak. Ani zlato. K čemu by jí to bylo? Nezapomeňte, že Deštnička patřila také mezi zahradní trpaslíky. Takže ve své truhle měla velký barevný knoflík se čtyřmi dírkami, klubíčko vlny, kolíček na prádlo a sáček od bonbónů. Naši trpaslíci sice bonbóny v životě neviděli (proto se jim také nekazily zoubky), ale sáček jim k domečku přivál vítr. Deštničce se tolik líbil, že si jej nechala. Mohla si do něj ukládat různé věci, například kamínky, kaštany, žaludy nebo třeba vypěstovaný hrášek. Anebo si jej nasadila na klacík a chodila s ním jako s vlajkou. A když jej mačkala v ruce, krásně šustil. Znělo to, jako by po silnici pochodovalo tisíce trpaslíků.
A co vlastně naši trpasličí kamarádi celé dny dělali? Přes den pracovali, večer se umyli vodou z kalíšků modrých zvonků a šli spát do svých postýlek z listí a mechu. Měsíček jim hrál na stříbrnou loutnu ukolébavku a jim se krásně spalo.
Vzhůru do práce
Sotva se objevil první sluneční paprsek, Motyčka vyskočil z postele a hned budil ostatní: „Vstávejte, ospalci, práce čeká!“
Všichni čile vyskočili, jen Hrouda se otočil na druhý bok a něco si brblal pod nosem. „Jestli hned nevyskočíš, nedostaneš snídani,“ pohrozila mu Deštnička. Toho se Hrouda polekal. Byl totiž náramný jedlík! Jedl by pořád, od rána do večera. Však to na něm bylo znát. Tváře měl kulaťoučké a bříško jako polštářek. Ostatní si ho proto někdy dobírali, ale Hrouda, i když naoko dělal, že se zlobí, si z jejich škádlení pranic nedělal.
Když všichni snědli, co jim Deštnička připravila k snídani, a umyli se, vydali se obdělávat zahrádku,
která se rozprostírala kolem jejich domečku. Zatím na ní ještě nic nerostlo.
„Dneska si připravíme záhonky,“ oznámil kamarádům Motyčka a hned všem rozdával nářadí a pokyny. „Ty běž tam a ty zas sem, ty uděláš tohle a ty zas tamto…“
Ostatní jej poslouchali, protože věděli, že je z nich nejzkušenější a nejchytřejší. Za malou chvíli už se zahrádka pyšnila několika krásně obdělanými záhonky.
Trpaslíci mohli být spokojení. A dokonce i Motyčka si zamnul spokojeně ruce a kamarády pochválil.
„Teď je čas na odpočinek,“ prohlásil a ostatní svorně pokývali hlavami. Lehli si do vysoké trávy a za chvíli jim únava zavřela oči.
Den po dni vesele utíkal, a než se trpaslíci nadáli, dozrála jim na záhoncích úroda – kedlubny, mrkev, salát, květák, brambory, rajčata i jahody. Všichni byli na své dílo jaksepatří pyšní. Už nebyli jen zahradní trpaslíci, stali se z nich opravdoví zahradníci!
Zloději
Jednou zrána vyhlédla Deštnička z okna a vyděšeně vykřikla: „Propánajána, co se to stalo s naší zahrádkou?!“
Všichni hned poděšeně vyskočili a vrhli se k oknu. Nevěřili vlastním očím. Přes noc jim někdo otrhal všechnu úrodu! A kdyby jen to. Keříky rajčat byly navíc polámané, záhonky rozdupané, z brambor zbyla jen nať. Trpaslíci se na tu spoušť smutně dívali a z očí se jim kutálely slzy smutku i zlosti. Kdo tohle mohl udělat? Vůbec to nechápali. Ještě nikdy se totiž nesetkali se zlem. O to víc je trápilo, že všechna jejich dřina na zahrádce byla zbytečná. Nejhorší ale bylo, že teď neměli co jíst. Na záhoncích nezůstala jediná mrkvička, jediný brambůrek…
„Co budeme dělat?“ ptala se smutně Deštnička a utírala si uplakané oči.
Motyčka se dlouze zamyslel a pak povídá: „Nedá se nic dělat. Vydám se do lesa nasbírat nějaké lesní plody k snědku. Mrkvička s Hrabáčkem mezitím uklidí tu spoušť a Deštnička se vydá k lidem sehnat nová semínka k sázení. A vy,“ ukázal prstem na Hroudu s Oblázkem, „začněte vyrábět cihly z bláta, toho je všude dost a dost. Postavíme z nich kolem naší zahrádky plot, aby sem už nikdo zlý nemohl vlézt.“
Trpaslíkům se Motyčkův návrh líbil, a tak se každý vydal po své práci. Protože to byli trpaslíci pracovití, byla za chvíli zahrádka uklizená. Mrkvička s Hrabáčkem zrovna dokončovali nové záhony, když se objevila Deštnička a táhla za sebou vozík plný všelijakých semínek.
„Našla jsem u lidí spoustu semínek,“ pochvalovala si a oči jí svítily radostí. „U Nováků měli semínka mrkve, petržele a květáku, u Pospíšilů sazeničky zelí a u Hromadů byly zase semena dýní a slunečnice. No a od Václavíků jsem si vypůjčila semínka obilí a brambor. Až nám rostlinky vyrostou, vrátíme jim zase všechno zpátky. Jistě si ničeho ani nevšimnou.“
„Tak se pustíme hned do práce, kamarádi, co říkáte?“ zvolal Mrkvička a začal rozebírat darovaná semínka a sazenice. Deštnička nelenila a s chutí vše začala sázet do hlíny.
Mezitím přiběhli i Oblázek s Hroudou a radovali se z té hromady darů. „My už máme spoustu cihel hotových, tak jestli chcete, pomůžeme vám se sázením,“ nabídli se.
„Není třeba. Vyrábějte raději další cihly. Plot musíme postavit co nejdříve, ať nám sem zase nevleze nějaký zloděj,“ odpověděl jim Mrkvička. Hrouda s Oblázkem mu dali za pravdu a šli pokračovat ve výrobě cihel z bláta a suché trávy.
Práce šla všem od ruky, a než zašlo slunce za kopec, bylo hotovo. Cihly se sušily v trávě a tvořily kruh kolem krásně upravené zahrádky. Trpaslíci si utřeli pot z čela, protáhli si záda a usmáli se na sebe.
„Všechno bude zase v pořádku, kamarádi, uvidíte,“ uklidňovala ostatní Deštnička a začala uklízet nářadí do kůlny.
„Já mám hrozný hlad,“ postěžoval si Hrouda.
„Já taky,“ přidal se Oblázek a po něm i všichni ostatní.
„Kde jen Motyčka s tím jídlem vězí? Už by tu přece dávno měl být!“ podivovali se. Trpaslíkům zatrnulo. Pomalu se stmívalo a Motyčka nikde. Co když se mu v lese něco stalo?
