Splněné přání
Každý sen se ti může splnit, když si ho opravdu přeješ!
Klárka musí odjet od rodičů k tetě na venkov, kde se jí vůbec nelíbí. Všechno se ale změní, když se objeví chlupatý psí tulák. Kromě vysněného pejska Klára nakonec získá i toho nejúžasnějšího kamaráda a především nový domov a milující rodinu. Neobyčejně poutavý příběh o věrném kamarádství.
Pohlédla jsem na papír na lavici před sebou. Stálo tam „Osobní dotazník“.
Úplně nahoře bylo rukou paní Willibeyové napsáno „Klarissa Reesová“.
Škrtla jsem Klarissa a napsala „Klára“.
Jmenuju se Klára. Klarissa je pro holku úplně pitomé jméno, to jsem říkala mámě už asi bambilionkrát.
Rozhlédla jsem se kolem sebe po třídě plné vesnických buranů, kteří počítali nějaké příklady v učebnici matiky.
Moje nejlepší kámoška Alvina tvrdila, že zdejší spolužáci budou burani.
„Budeš v Colby nešťastná,“ prohlásila. „Mají tam jen zaprášené ulice a ve škole jsou samí burani.“ Přehodila si své hedvábné vlasy přes ramena a dodala: „Vsadím se, že jedí veverky.“
Přejela jsem pohledem po svačinových krabičkách v lavicích a přemýšlela, jestli v nich jsou sendviče s veverčím masem.
Vrátila jsem se zpátky k papíru před sebou. Měla jsem ho celý vyplnit, aby mě moje nová paní učitelka lépe poznala.
Na řádek, kde stál pokyn Popiš svou rodinu, jsem napsala: „Špatná.“
Nejoblíbenější předmět? „Žádný.“
Vyjmenuj tři oblíbené koníčky: „Fotbal, balet a rvačky.“
Dvě věci z toho nebyly pravda, jedna ano.
Rvačky mě baví.
Moje sestra Žaneta zdědila po tátovi inkoustově černé vlasy, já jeho výbušnou povahu. Kdybych pokaždé, když někdo prohlásil „jablko nepadá daleko od stromu“, dostala minci, byl by ze mě už dávno boháč.
Táta se rve tak často, že mu přezdívají Drsňák. Vlastně zrovna teď, zatímco já tvrdnu mezi burany tady v Colby v Severní Karolíně, je Drsňák kvůli své oblibě rvaček už zase v okresní věznici v Raleigh.
A nepotřebuju ani žádnou křišťálovou kouli, abych uhádla, že právě v tuhle chvíli, tedy přesně v pravé poledne, leží máma v našem domě v Raleigh se zataženými závěsy v posteli a na jejím nočním stolku se povalují prázdné plechovky od sodovky. A takhle tam bude ležet celý den. Kdybych tam byla s ní, bylo by jí úplně fuk, jestli jsem ve škole nebo jestli sedím na
gauči, dívám se na televizi a přitom se místo oběda cpu sušenkami.
„To je jen špička ledovce,“ pronesla sociální pracovnice, když ze sebe sypala celý seznam důvodů, proč se mám přestěhovat do tohohle zapadákova, k lidem, které vůbec neznám. „Je vždycky lepší zůstat u příbuzenstva,“ řekla mi. „Gustav a Berta jsou příbuzní.“
„Jak příbuzní?“ zeptala jsem se.
Vysvětlila mi, že Berta je mámina sestra a Gustav je její muž. Řekla, že nemají děti a jsou moc rádi, že u nich budu bydlet.
„A jak to, že Žaneta může bydlet u Karolíny?“ zeptala jsem se asi pomilionté. Karolína je Žanetina nejlepší kamarádka. Bydlí v krásném cihlovém domě s bazénem. Její máma každé ráno vstane z postele a tátovi nikdo neříká Drsňák.
A tak mi ta paní zase znovu vysvětlovala, že Žaneta už je přece téměř dospělá a za pár měsíců ukončí střední školu.
Když jsem ji upozornila na to, že já jsem už páťačka, a tudíž taky žádné mimino, povzdechla si, upjatě se usmála a řekla: „Kláro, budeš teď prostě chvíli bydlet s Gustavem a Bertou.“
V životě jsem tyhle lidi neviděla – a teď jsem s nimi měla bydlet? Když jsem se zeptala, jak dlouho bude tahle chvíle trvat, odpověděla, že dokud se věci nějak nevyřeší a máma se zase nepostaví na nohy.
Prosím vás, jak těžké může být postavit se na nohy? Myslela jsem si o tom svoje.
„Potřebuješ stabilní rodinné prostředí,“ řekla sociální pracovnice.
Ale bylo mi jasné, že tím ve skutečnosti říká: „Potřebuješ lepší rodinu, než je ta tvoje.“
I tak jsem smlouvala a protestovala a smlouvala a protestovala, jenže nakonec jsem stejně tady, v Colby v Severní Karolíně, a civím na dotazník na lavici před sebou.
„Hotovo, Klarisso?“ Paní Willibeyová stála najednou přímo vedle mě.
„Jmenuju se Klára,“ řekla jsem. Nějaký kluk s mastnými vlasy se v přední lavici začal hihňat. Vrhla jsem na něj jeden ze svých vyhlášených smrtících pohledů, takže zrudnul a přestal.
Podala jsem paní Willibeyové dotazník a sledovala, jak jí oči kloužou po odpovědích. Na krku se jí objevily rudé fl eky a koutky úst jí začaly mírně cukat. Ani se na mě nepodívala, odkráčela ke katedře a odhodila na ni můj dotazník, jako by byl horká brambora.
Sesunula jsem se na židli co nejníž a otřela si zpocené dlaně o kraťasy. Byl teprve duben, ale mně bylo vedro jako blázen.
„Potřebuješ s tím pomoct?“ Kluk sedící přede mnou ukázal na pracovní list z matiky na mojí lavici. Měl zrzavé vlasy a ošklivé černé brýle.
„Ne,“ řekla jsem.
Pokrčil rameny, zvedl z lavice tužku a namířil si to k ořezávátku.
Nahoru.
Dolů.
Nahoru.
Dolů.
Takhle kráčel.
Jako by měl jednu nohu kratší.
Tu druhou šoural po zemi, takže botou vrzal po podlaze.
Podívala jsem se na hodiny.
Do háje! Prošvihla jsem 11:11.
Vytvořila jsem si pro sebe seznam všech situací, kdy je možné si něco přát. Třeba když zahlédnete bílého koně nebo když fouknete do pampelišky. Podívat se na hodiny přesně v 11:11 jsem měla na seznamu taky. Řekl mi o tom jeden starý chlápek, majitel obchodu s rybářskými potřebami u jezera, kam jsme s Drsňákem chodili na ryby. Když jsem tedy na hodinách prošvihla 11:11, budu si dneska muset najít něco jiného. Od konce čtvrté třídy neuběhl jediný den, kdy bych šanci na přání promarnila, a rozhodně bych o ni nerada přišla zrovna teď.
V tu chvíli paní Willibeyová pokývla hlavou směrem k zrzavému klukovi, který si ořezával tužku, a řekla: „Viléme, nechtěl bys Kláře dělat školního parťáka?“
Paní Willibeyová mi sdělila, že školní parťák je někdo, kdo nově příchozímu spolužákovi pomáhá vysvětlovat, jak věci ve třídě a ve škole fungují, a pomáhá mu se zorientovat.
Vilém se usmál a odpověděl: „Ano, prosím.“ A bylo to. Měla jsem školního parťáka, i když jsem o žádného nestála.
Zbytek odpoledne se příšerně táhl. Zírala jsem z okna, zatímco ostatní se trumfovali v tom, jak pokračují jejich projekty z občanské výchovy. Venku začalo mrholit a nad vrcholky hor v dálce se válely šedé mraky.
Když konečně zazvonilo, vystřelila jsem ven rovnou k autobusu. Proběhla jsem uličkou mezi sedadly a svezla se do poslední řady. Přilepila jsem pohled na zaschlou žvýkačku na opěradle před sebou a do všech směrů jsem vysílala jednu jedinou myšlenku:
Nesedej si vedle mě.
Nesedej si vedle mě.
Nesedej si vedle mě.
Když už jsem musela jet autobusem plným dětí, které jsem vůbec neznala, chtěla jsem aspoň sedět sama.
Zdálo se, že síla mojí myšlenky funguje, a tak jsem odpoutala pohled od žvýkačky a podívala se ven z okna.
Ten zrzavý kluk s houpavou chůzí spěchal k autobusu. Školní batoh ho při každém kroku bouchal do zad.
Jakmile nastoupil, rychle jsem se zadívala na žvýkačku a začala znovu vysílat myšlenky.
Jenže on neztrácel čas, vzal to uličkou rovnou dozadu a kecnul si přímo vedle mě.
Pak napřáhl ruku a řekl: „Ahoj, já jsem Vilém Odom.“ Posunul si ošklivé brýle na nose o něco výš a dodal: „Tvůj školní parťák.“
Kdo se proboha představuje takhle? Rozhodně nikdo, koho znám.
Držel ruku napřaženou a civěl na mě. Neměla jsem jinou možnost. Podala jsem mu svoji.
„Klára Reesová,“ řekla jsem.
„Odkud jsi?“
„Z Raleigh.“
„Proč ses přistěhovala?“
Pěkný zvědavec. Ale říkala jsem si, že když rovnou vyložím karty na stůl, zavřu mu tím pusu a pak už mi třeba nebude chtít dělat školního parťáka.
„Můj táta je ve vězení a máma nedokáže vstát z postele,“ prohlásila jsem.
Kluk ani nemrknul. „Za co je ve vězení?“
„Za rvačku.“
„Proč?“
„Co tím myslíš?“
Cípem trika si otřel zamlžená skla brýlí. Obličej měl v horku autobusu celý zrůžovělý. „Myslím – proč se pral?“ upřesnil svou otázku.
Pokrčila jsem rameny. Na otázku, proč se Drsňák pral, nešlo jednoznačně odpovědět. Kromě toho zřejmě existovaly i další důvody, proč je právě teď ve vězení, jenže mně prostě nikdy nikdo nic neřekne.
„Gus s Bertou mámě říkali, že přijedeš. Chodí do stejného kostela jako my. Jednou jsem jim dal kočku,“ řekl Vilém. „Vyhublou šedou kočku, co žila u nás pod verandou.“
A pak pokračoval vyprávěním o tom, jak ho Gus naučil vyrobit si prak a že si Berta v létě občas přivydělává prodejem nakládaných okurek u silnice. Jak jeho máma jednou skončila s autem v příkopu hned vedle příjezdové cesty k domu Gustava a Berty a Gus ji traktorem vytáhl a pak si všichni společně dali na verandě sendviče s opečeným masem.
„Bydlení u nich se ti bude líbit,“ řekl.
„Já u nich nebudu bydlet,“ namítla jsem. „Vracím se do Raleigh.“
„Aha.“ Podíval se na své pihaté ruce v klíně. „A kdy?“
„Až se mámě podaří postavit se zase na nohy.“
„Jak dlouho to bude trvat?“
Pokrčila jsem rameny. „Moc dlouho ne.“
Jenže stažený žaludek mi prozrazoval, že je to lež. Srdce jsem měla sevřené obavou, že se máma na nohy nepostaví možná už nikdy.
Autobus se rozjel směrem do centra města a Vilém ze sebe začal chrlit, co všechno se v autobuse nesmí. Žádné držení míst. Žádné žvýkačky. Žádné psaní na sedadla. Žádné nadávky. Úplný seznam pravidel, která podle mě stejně vůbec nikdo nedodržoval, až na Viléma.
Sledovala jsem z okna politováníhodnou scenérii městečka Colby. Benzinová pumpa. Parkoviště karavanů. Veřejná prádelna. Ani se tomu nedalo říkat město. Nebyly tu žádné obchoďáky ani kina. Dokonce ani čínská restaurace.
Zanedlouho začal autobus šplhat do kopce. Přestalo pršet a z asfaltu na silnici stoupaly obláčky páry. Úzká cesta se klikatila nahoru a dolů a všelijak zatáčela. Autobus občas zastavil u některého z oprýskaných domků s rudě zaprášeným dvorkem a někdo z dětí vystoupil. Už jsme byli skoro u Guse a Berty, když autobus znovu zastavil a Vilém prohlásil: „Tak se měj.“
Spolu s ním vystoupil ještě další zrzavý kluk, o něco mladší. Sledovala jsem je, jak kráčejí zarostlou zahrádkou směrem k jejich domku. Všude kolem se povalovaly skateboardy, fotbalové míče, kola a tenisky. Na kapající kohoutek byla napojená hadice, která se vinula k díře na dvorku. U ní seděl malý, ušmudlaný kluk, házel do vody kameny a rozstřikoval tak kolem sebe špinavé, blátivé cákance.
Autobus se opět rozjel a Vilém mi zamával. Sklouzla jsem pohledem zpátky k zaschlé žvýkačce.
Konečně jsme dorazili ke štěrkové příjezdové cestě vedoucí k domu Guse a Berty. Vystoupila jsem a dívala se, jak odjíždějící autobus rozhoupal zmoklé květy divoké mrkve podél silnice. Pak jsem vykročila na příjezdovou cestu, když vtom jsem na jejím okraji zahlédla cosi blýskavého.
Mince!
Bleskurychle jsem po ní skočila. Zvedla jsem ji, odhodila co nejdál, a než mince dopadla zpátky na cestu a odkutálela se do křoví, vyslovila jsem v duchu své přání.
Tak a je to! Povedlo se mi něco si přát.
Třeba se to tentokrát konečně opravdu splní.
