Povídání se zvířátky
Tato bohatě ilustrovaná knížka vznikla pro děti, které teprve vstupují do čtenářského světa.
Byla napsána s přáním, aby si již od útlého věku sami rádi četli.
V krátkých příbězích a na veselých ilustracích této knihy zvířátka ožívají podobně jako v bajkách. Bleška vyhraje skokanské závody, krtek postaví mraveniště, ptakopysk se skamarádí s bobrem, želva se pštrosem, pavouk s netopýrem, motýl vyplaší tygra… a všichni dělají všechno proto, aby byli na světě někomu pro radost.
Zeměkoule se hemží životem. Zvířátka žijí v horách, pralesích, v hlubinách oceánů, na pouštích, ale také na dvorku u domu, v trávě či v rybníku na návsi. A každé z nich má o čem vyprávět. Každé má nějakou příhodu nebo radost. Víte, jak vysoko musí vyskočit malá bleška, aby vyhrála závody? Že i krtek může postavit mraveniště a bobr domek pro ptakopyska nebo že drzá housenka dokáže vystrašit tygra? Dozvíte se, proč se každé jaro vracejí vlaštovky, jak detektiv Ron vystopoval zloděje nebo že krokodýl a žába mohou být věrnými kamarády.
Knížka plná veselých obrázků vám poví ještě mnohem víc…
ZELENÍ KAMARÁDI
Narodila se žabička Žáža. Vlastně ani ne žabička, ale pulec – něco jako malá rybička. Teprve když jí narostly nožičky a ztratila svůj rybí ocásek, byla z ní opravdová žabka. Rodiče jí koupili zelený kabátek a ona se vydala do světa na zkušenou. Našla rybník obrostlý rákosím a vrbami. Na jeho hladině plavaly lekníny – vodní rostliny s velkými plochými listy. Žáža na nich ráda sedávala. Také z nich skákala do vody. Udělala třeba šipku nebo jen tak skočila, aby to hodně žbluňklo. Ke štěstí jí stačilo málo: rybník, sluníčko a pár mušek do bříška.
Jednou si všimla podivného zvířete, které nikdy předtím neviděla.
„Moje úcta,“ pozdravilo to. „Já jsem Eda, strašlivý krokodýl, až z dalekého Egypta, prosím.“
„Nejsi strašlivý. Oba jsme hezky zelení, budeme kamarádi,“ rozhodla Žáža.
Krokodýla ta ráznost nejprve překvapila, ale pak byl opravdu rád, že se ho nebojí. Ještě nezažil, aby před ním někdo neutíkal. Nabídnuté kamarádství rád přijal. Tak spolu v rybníčku žili pěkně pohromadě, jeden vedle druhého. Žáža se ráda vozila na Edových zádech, „vžžžc“ k jednomu břehu, „vžžžc“ zpátky. Nejraději ale oba měli koncerty, které pořádali za svitu měsíce. To se potom od rybníka ozývalo: „Kváák, kvááák.“ A do toho: „Chrum, chrumajdá,“ což byla Edova nejoblíbenější píseň.
Stalo se, že přišla zima. Krokodýl ji z Egypta neznal. Těšil se, že uvidí, jak se voda v rybníčku mění v led. Byl zvědavý i na to, jestli sníh opravdu studí. Ale Žáža opět rozhodla za oba: „Jde se spát! A bez řečí!“ A tak si lehli do blátivého dna pěkně vedle sebe. Zavřeli oči a usnuli. Ani si nevšimli, že mráz pomalu zasklívá hladinu rybníčka ledovým zrcátkem a bílý sníh se tiše snáší k zemi.
