Plašmyška – Jak malý myšák hledal odvahu
Představte si myšáka, který se bojí úplně všeho, nač si vzpomenete. Bojí se tak moc, že raději jen sedí doma. Všichni prožívají spoustu dobrodružství, on kouká z okna a závidí jim, jenže strach je silnější. Všichni mu říkají Plašmyška a mají z něj legraci. „Musíš sebrat odvahu,“ slyší ze všech stran. A tak se vydá na napínavou výpravu za odvahou. Čekají ho na ní zlomyslné krysy, ustrašení zajíci i zákeřné lasičky. Příběh velkého putování malého myšáka napsala rozhlasová redaktorka a moderátorka Kateřina Kubalová.
Budu vám vyprávět příběh – příběh o velké odvaze a malé myšce, tedy vlastně myšákovi. Tak tenhle myšák se jmenoval… Jak on se vlastně jmenoval? Víte, že už ani nevím? Nikdo mu totiž neřekl jinak než Plašmyška, protože to byl pěkný strašpytlík, bojínek a bázlivec. Zkrátka, všeho se bál. Bál se ráno otevřít oči, jestli se náhodou neprobudil v cizím pokojíčku, bál se jít do myší školky plné neznámých myšátek, bál se jít do obchodu, že zapomene, co má koupit, a tak bychom mohli pokračovat do nekonečna. Seděl raději doma a koukal se z okna.
„Ten sníh se krásně třpytí,“ zajásal Plašmyška jednou ráno. „To je nádhera.“
„Tak pojď, půjdeme postavit sněhuláka,“ nabídla mu jeho maminka.
„Hm, to radši nééé. Já se bojím, že by mě zábly nožičky,“ nedal se sněhovou nádherou zlákat myšáček a raději si vzal pastelky a sněhuláka nakreslil.
„Je to moc hezký obrázek,“ pochválil ho tatínek, když se večer vrátil z práce. „Ale měl bys sebrat odvahu a postavit opravdového sněhuláka.“
Jednou chtěla vzít Plašmyšku sestřička Eliška na jarní slavnost.
„Jen pojď s námi,“ přemlouvala ho i Eliščina kamarádka myška Anežka. „Budeme zdobit květinami slavobránu a tancovat kolem ohně.“
Plašmyška se rozhodl, že půjde. Už skoro hledal boty, ale pak si uvědomil, že se vlastně bojí ohně, a tak šly Eliška s Anežkou jako obvykle samy.
Koncem léta u dveří myšího domečku zaklepal velký, neznámý myšák. Plašmyška strachem ani nedutal. Seděl schoulený pod stolkem v obýváku a třásl se. Maminka se ale naštěstí nebála a dveře otevřela, takže jejich nový soused myšák Hubert nemusel dlouho čekat.
„Dobrý den, sousedko,“ pozdravil maminku s úsměvem. „Chtěli bychom se poznat se všemi sousedy, proto pořádáme v sobotu slavnost a rádi bychom vás na ni pozvali. Přijdete?“
„Moc rádi,“ odvětila maminka a hned se s tatínkem domlouvali na dárku, který novým sousedům přinesou.
A Plašmyška? Ten se rozhodně netěšil, ani dárek ho vůbec nezajímal. V jeho malé hlavince už se totiž začaly rojit obavy z návštěvy. Co když se mu v jejich domě nebude líbit? Co když jsou to zlí myšáci a chystají na všechny past? Co když mu nebude chutnat jídlo, které připraví? No, můžete si sami domyslet, jak to dopadlo. Ano, správně. Maminka, tatínek i Eliška šli svátečně nastrojeni na slavnost sami a Plašmyška zůstal doma. Seděl u okna a napínal uši, aby škvírkou v okenním rámu něco z té slávy zaslechl.
„Proč nepřišel i váš synek?“ ptal se u dveří myšák Hubert tatínka. „Máte přece ještě synka, nemám pravdu?“
„Ano, máme, ale je to takový bázlivý Plašmyška a raději zůstal doma,“ odpověděla za tatínka Eliška.
„Plašmyška, Plašmyška,“ rozesmály se sousedovy děti a točily se přitom dokolečka.
Myší mámě z toho bylo smutno.
„Ale no tak, to přece nevadí. Třeba sebere trochu odvahy a příště přijde s vámi,“ usmál se na ni děda myšák, který všechno sledoval.
Plašmyška poslouchal a přemýšlel. „Sebrat odvahu… to se lehce řekne. Ale kde se taková odvaha sbírá?“
Bylo mu to moc líto, až ho to samotného zaskočilo. Ještě nedávno by mu bylo jedno, že se mu posmívají a říkají mu Plašmyška. Doma za oknem mu je dobře. Ale najednou to nemohl doma vydržet.
Když ho maminka přišla druhý den vzbudit, našla jen prázdnou postel. Nad ránem si Plašmyška sbalil raneček a vyrazil do světa. Doma nechal rodičům jen lístek se vzkazem: Najdu ve světě tolik odvahy, kolik unesu, a vrátím se domů.
