Logo

Knížky pro všechny kluky a holky

O Rozárce čarodějné a zlobivém Pepíkovi

26.6.2020

Pohádkové vyprávění o čarodějnici Rozárce je plné kouzel a čarování. Rozárka se stěhuje do města a začíná chodit do lidské školy, kam se jí ale vůbec nechce. A ještě k tomu sedí v lavici s Pepíkem, který je snad nezlobivější kluk na světě. Pořád ji popichuje, žaluje na ni a dělá samé naschvály. A tak se Rozárka rozhodne, že mu dá pomocí čar a kouzel za vyučenou. Budou ale na záškodníka Pepíka její zaklínadla stačit?

O Rozárce Čarodějné a zlobivém Pepíkovi
Mohlo by vás zajímat:
O Rozárce Čarodějné a zlobivém Pepíkovi
Více informací o knize

To jsem já, Rozárka

Bum a prásk. Bum a bum a prásk. Z nového pokojíku malé čarodějnice Rozárky se ozýval pěkný rámus. „Co tam ta holka zase vyvádí?“ mračil se tatínek čaroděj. „Rozárko?“ zavolal na ni. Místo odpovědi se ale ozvala jen další rána. Tatínek leknutím nadskočil. Raději se šel podívat, co se tam děje. Otevřel dveře do pokoje a vykulil oči. „Šmankote, Rozárko, co se stalo?“ „Kde?“ ozvalo se z hromady pod oknem. „Kde?“ zopakoval tatínek rozzlobeně. „Copak ty to nevidíš?“ „Nevidím,“ křikla na něj ta hromada harampádí. „Rozárko, hned vylez!“ nařídil jí tatínek. V kupě u okna něco zafunělo. Pak to škytlo, a nakonec se zasmálo. Hromada se celá zakymácela. Ozvalo se bum a prásk a konečně se objevila culíkatá hlava. Tatínek se vylekal. „Kdo jsi? A kde je moje dcera?“ zaburácel. „Ale tati, to jsem přece já, Rozárka,“ řekla culíkatá hlava. A aby ji tatínek lépe poznal, zamrkala na něj.

„Ale… kdy… jak… co…,“ koktal tatínek. Nemohl uvěřit, že ta ušmudlaná osoba před ním je jeho malá holčička. Byla celá špinavá. Tváře samou šmouhu. Culíky rozcuchané, a dokonce ztratila jednu sponku. Navíc měla ve vlasech nějaké smetí. Na bílých šatičkách svítil obří fl ek od inkoustu. A z punčoch se klubal ven palec. „Rozálie Vilemíno Čarodějná!“ rozkřikl se tatínek. Malá čarodějnice věděla, že je zle. Vždycky, když jí tatínek řekl celým jménem, bylo zle. „Tatínku, nezlob se,“ zaprosila Rozárka. „Chystala jsem si jen věci na zítra. Musím přece v nové škole dobře vypadat.“ „Chystala sis věci?“ nechápal tatínek. „Jaké?“ „Tašku, penál, bačkory,“ vypočítávala Rozárka, a přitom všechno tatínkovi ukazovala. Ten se nestačil divit. Místo aktovky si malá čarodějnice připravila velký košík. Ozdobila ho barevnými mašlemi. Dovnitř strčila penál z dubové kůry. A bačkory, co jí koupila maminka, celé pomalovala a polepila listím a šiškami. „Ale v lidské škole tohle mít nemůžeš,“ řekl tatínek. Rozárka se zamračila. „Však já taky do žádné lidské školy nechci,“ nafoukla tváře malá čarodějnice.

„Ale půjdeš!“ řekl přísně tatínek. „A ukliď všechny věci na své místo!“ nařídil jí a bouchl za sebou dveřmi. Rozárka se zamračila. „A zrovna neuklidím,“ zamumlala si pro sebe. Jenže rozzlobit tatínka čaroděje se jí taky nechtělo. Takže se nakonec do úklidu přece jen pustila. Trvalo jí to až do večera, ale pokojík měla zase hezky čistý. Nikde se neválelo jediné smítko. Rozárka byla tak unavená, že úplně zapomněla na to, že ji zítra čeká velký den. První den v nové škole!

Mohlo by vás zajímat:
Martišková Petra
Více informací o autorovi
Mohlo by vás zajímat:
Nováčková Marie
Více informací o autorovi

 

Přečtěte si také: