Laskavé pohádky od starého dubu
Přečtěte si poetický a citlivě ilustrovaný příběh o tom, co dokáže opravdové přátelství a oddaná láska. Vítek je šťastný skřítek s velikým srdcem, který si užívá život plnými doušky a žasne nad jeho krásou. A co víc? Dovede vnímat laskavou moudrost starého dubu, který je jeho domovem. A protože na toho, kdo má veliké srdce, čeká i veliká láska, potká Vítek jednoho dne krásnou a něžnou Sněženku – vílu svého srdce.
Originálně graficky zpracovanou prvotinu Zuzany Šestákové doprovázejí skvělé ilustrace Zuzany Osako, které dětem živě zprostředkovávají krásu lesa – stromů, rostlin i zvířat.
Jak šli s Marcelem na oříšky
Skřítek Vítek už na paloučku zůstal nastálo. Zabydlel se v prázdné dutině velkého dubu, a tak byli s veverčákem Marcelem sousedé. Pravidelně se navštěvovali. Jednou zašel Vítek k Marcelovi na polívku, jindy si šel Marcel k Vítkovi popovídat, anebo spolu jen tak seděli a tiše pozorovali západ slunce.
Vítka přešla chuť závodit, protože běhání po lese s Marcelem mu to úplně vynahradilo. Chodili spolu sbírat oříšky a semínka z šišek. Vítek se naučil docela rychle běhat po větvích stromů, takže si v nich pak hráli na schovávanou a na honěnou. Dovádění ve větvích si Vítek tak zamiloval, že na závodění už ani nepomyslel.
A tenhle příběh, který vám chci, děti, vyprávět, se stal právě na jedné z jejich výprav za oříšky.
Vše začalo krásným podzimním ránem. Sluníčko svítilo na barevné listí a budilo do nového dne všechna zvířátka, která ještě spala. Jeden ze slunečních paprsků prosvítal skrz korunu velkého dubu až do Vítkovy ložnice. Světýlka mu tančila po obličeji tak dlouho, až jej přinutila otevřít oči.
„Uaúú,“ ozvalo se celým dubem hlasité Vítkovo zívnutí.
„To už je zase ráno? Vždyť jsem sotva usnul,“ stěžoval si chvíli sluníčku. A protože si přece jen nepřál zamračený den, přestal se na sluníčko mračit a dodal smířlivě: „Ale jo, jen hezky sviť. Vždyť já už vstávám.“
A zrovna když se protahoval na postýlce, uslyšel zvenku Marcelův hlas:
Vítek vyskočil z postýlky a vykoukl z dutiny ven. Dole stál Marcel, mával radostně na Vítka a volal: „Vstávej, spáči! Je krásný slunečný den.“
„To je, přímo nádherný!“ souhlasil Vítek a chvíli se těšil pohledem na sluncem zalitý podzimní palouk. Náhle mu zakručelo v bříšku.
„Nasnídáš se se mnou?“ zavolal dolů na Marcela.
„Moc rád,“ usmál se Marcel, a než bys řekl ocásek, vyhopkal nahoru k Vítkovi.
Dali si čaj z ostružinových lístků a k tomu chroupali semínka z borových šišek. Když se dobře najedli, povídá Marcel Vítkovi: „Dnešní den je jako stvořený na výlet. Mohli bychom jít někam, kde jsme zatím ještě nebyli.“
Vítek při té představě poskočil radostí. Pak se mlsně zatvářil a povídá: „A mohli bychom po cestě nasbírat spoustu oříšků. Uděláme si velkou oříškovou výpravu.“
Nato oba nadšeně vyskočili, sbalili si ještě pár semínek s sebou a vydali se na cestu.
Chvíli šli, chvíli běželi, chvíli po zemi a pak zase po větvích v korunách stromů. A protože byly v hustém lese stromy blízko sebe, mohli přebíhat z jednoho na druhý a přitom měli výborný rozhled.
Věděli o všech dobrotách, které kolem rostly. Brzy měli tolik oříšků, že už je ani neunesli, a tak si pro ně našli tajnou skrýš v opuštěné dutině vysoko na stromě.
„Tady na nás hezky počkáte,“ loučil se Marcel s oříšky. „Ale nebojte, brzy si pro vás zase přijdu.“
Pokračovali dál v cestě a radovali se nejen z nasbíraných oříšků, ale i ze sluníčka a z barev podzimního listí. Cesta jim tak krásně ubíhala, že se brzy dostali do části lesa, kterou vůbec neznali.
„Jé, Vítku, tady je to krásné,“ zůstal Marcel v úžasu sedět na jedné z větví velikého buku.
„Móóc hezké,“ souhlasil Vítek. „A taky trochu zvláštní, takové tajemné,“ dodal ještě polohlasně.
Chvíli se jen tiše rozhlíželi a naslouchali, jako by se snažili rozpoznat, co je na tom místě tak podivného.
„Nic zvláštního nevidím,“ řekl po chvíli Vítek.
„Ale neslyšíš něco, Marceli?“
Marcel zastříhal ušima.
„Ach, Vítku, poslouchej! To zní jako písnička. Tady někdo zpívá, a moc krásně!“
Šli za zvukem té písně. Když se blížili k místu, odkud tóny vycházely, povídá Marcel Vítkovi: „Vzpomínám si, že když jsem byl ještě docela malý, vyprávěla mi babička jednu moc hezkou pohádku – O nejkrásnější písničce. Povídala o místě, kde zní ty nejkrásnější tóny, kde zpívají stromy, mech, kameny, prostě vše, co je. Že je to kouzelné místo a každý, kdo jej navštíví, dostane zvláštní dárek. Já si vždycky myslel, že je to jen pohádka. Víš, jako že si to babička vymyslela. Ale je dost možné, že to místo doopravdy znala.“
Šli spolu tiše a naslouchali nádherné písni, až došli na místo, odkud ten zvuk vycházel. Tak krásné místo nikdy dříve nespatřili.
S úžasem hleděli na kouzelný mechový palouk obklopený stromy. Ležely tam obrovské kameny, které vypadaly, jako by vyrůstaly ze země.
„Zpívající kameny,“ vydechli oba úžasem. Chvíli je jen pozorovali z okraje palouku, ale pak se odvážili přijít až k nim. Kráčeli po měkoučkém mechu jako po zeleném koberci a nožičky se jim do mechových polštářků nořily místy až po kolínka.
Když přišli k prvnímu kameni, pohladili jej a přitiskli k němu ouško, aby si poslechli jeho písničku.
Kámen jim zazpíval svou píseň O vodě. Poděkovali a šli ke druhému kameni, který zpíval O zemi. Třetí pak O vzduchu, čtvrtý O stromech, pátý O mechu a rose, šestý O ptácích, sedmý O lesní zvěři a osmý… O čem zpíval osmý kámen? Vítek s Marcelem přitiskli ucho na poslední kámen a tiše naslouchali jeho písni. Pak se na sebe s úžasem podívali a oba najednou vykřikli: „Vždyť zpívá o nás! On o nás ví! Nikdy jsme tady nebyli, a přesto o nás ví.“
Byla to nádhera! Osmý kámen zpíval písničku o dvou přátelích, kteří spolu běhají lesem, sbírají semínka, povídají si při snídani, co se jim v noci zdálo, a spokojeně mlčí při západu slunce. Najednou si už Vítek nepřipadal jako obyčejný skřítek, který běhá po lesích, a ani Marcel už neměl pocit, že je jen jedním z mnoh lesních tvorů. Oba si uvědomili, že možná nejsou ta maličcí, jak vypadají.
Tiše poslouchali a jejich srdce se naplňovala tím nejkrásnějším dárkem. A protože se už začalo stmívat, pohladili kámen jako tiché díky a s pocitem veliké radosti a štěstí se vraceli domů.
Ale ta písnička zněla v jejich srdcích už napořád.
