Logo

Knížky pro všechny kluky a holky

Kouzelná zahrada

2.5.2019

Čtěte dětem, aby se jim dobře usínalo, aby našly koncentraci a probudily svoji tvořivost!

Proletět se na koních? Vidět zblízka mrakové peřinky a slyšet zpívat stromy a vodu? Možné je všechno.

Jednoho dne zmizí z oblohy hvězdy a voda přestane zpívat, Země je v ohrožení a potřebuje pomoc. Zdá se, že jedinou nadějí je malá elfka a její zářivé tajemství.
Se stromovou elfkou Týninkou a její věrnou poletuškou se děti mohou ponořit do inspirativního příběhu, který dokáže probudit jejich představivost, kreativitu a propojení s přírodou. Netypická pohádková knížka vtáhne děti do kouzelného dobrodružství, v němž se uvolní a pustí z hlavy všechny strachy a obavy.

Půvabně ilustrované elfí vyprávění je protkáno kapitolami zaměřenými na rozvoj imaginace.

Kouzelná zahrada
Mohlo by vás zajímat:
Kouzelná zahrada
Více informací o knize

MODŘÍNOVÝ HÁJ

Ve Stromové zemi se chystalo všechno ke spánku. Modřínový háj se houpal do rytmu ukolébavky a koruny stromů vydávaly jemný, šumivý zvuk. Měsíc se připravil na svoji večerní pouť a nebe se odělo do tmavě modrého kabátce. Hvězdy tady nesvítily, a tak měl měsíc celou noční oblohu pro sebe.
Stromová elfka Týninka by už také měla pomýšlet na spánek. Tahle elfí dívenka dostala sice jméno Etiana, ale nikdo ve Stromové zemi jí neřekl jinak než Týninka. Byla vysoká dvě stopy, měla světlé vlasy spletené do dvou copů, nosila světle zelené šaty a její modré oči už toho dnes spatřily opravdu hodně. Vedle ní ulehl její největší kamarád Crepin. Malá rezavá poletuška, která je z rodu veverkovitých, jen má mezi prsty blány, které jí pomáhají létat ze stromu na strom jako křídla netopýrům.
Spát se jim nechtělo, vždyť den byl tak krátký a pořád bylo tolik úžasných věcí, které by se daly dělat… Houpat se ve větvích, pečovat o stromovou kůru, zalévat stromové kořeny, vyrábět modřínový nektar nebo skákat v korunách stromů.
Tak se to odehrávalo každý večer a nebýt vyprávění Sarie, královny Stromové země a maminky téhle elfí slečny, asi by jen tak neusnuli.
„Maminko, prosím, povídej nám o planetě Zemi, o stromech a jejich písních,“ poprosila Týninka a Crepin se k ní přivinul, aby se vědělo, že je také připraven poslouchat večerní příběhy.
„Ano, je čas na vyprávění,“ přimhouřila oči maminka a začala vzpomínat.
„Když jsem byla o něco starší, než jste teď vy, vydala jsem se jednoho večera se svojí sestrou Larií na objevnou výpravu za hranice naší Stromové země. Těšily jsme se, že uvidíme zblízka měsíc a navštívíme měsíční krajinu, která od nás není daleko, a zároveň začneme poznávat celý kouzelný svět, v kterém je mnoho krásných zemí. Vidím to jako dnes. Byl úplněk, zářil nám na cestu, a čím více jsme se přibližovaly, tím byla jeho záře silnější. Až jsme se v té záři ztratily…“
„Jak jste se mohly ztratit v záři?“ divila se Týninka.
„Oslepila nás. A najednou jsme se ocitly v krásné zahradě, kde byli létající koně, fontána s vodou lahodnou jako malinový nektar a stromy obalené různými plody, kulatými, barevnými a osvěžujícími. Nestanuly jsme přímo na měsíci, ale vše, co jsme tu viděly, splnilo náš sen o měsíční krajině. Celá zahrada byla osvětlena stříbrným světlem měsíce a působila kouzelně. Byly jsme unavené, a tak jsme se posadily na strom a měsíc nás pošimral léčivým paprskem. V dálce jsme zaslechly píseň…
Zněla, jako kdyby se spojily nejsilnější stromy světa s měsíční hudbou. Byla blahodárná, velmi blahodárná, zapomínaly jsme, odkud přicházíme, a chtěly zůstat napořád.“
Crepin něco zabručel, ale královna Sarie se tím nenechala vyrušit.
„Najednou jsme zaslechly zvuk podobající se vrzání starých větví. Rozhlížely jsme se, co to je. A za námi v bílých měsíčních skalách se něco dělo. Vstaly jsme a běžely se podívat. Byla tam brána, která se pomalu otvírala. A vtom jsme to uviděly! Za branou začínal jiný svět. Spatřily jsme tmavě modré nebe, vznešené stromy a zlaté hvězdy. Byla to chvilka, byl to mžik, prolétly jsme do jiného světa a brána se uzavřela.“
„A tam byla planeta Země?“ s úžasem vydechla Týninka.
„Ano. Krásné vzrostlé stromy, místo jehličí měly listy, tančily s větrem a zpívaly stromové písně s měsíčním doprovodem. Blahodárné…,“ opakovala maminka a bylo vidět, že se plně vrátila do vzpomínek.

Stromové listí tančí a zpívá,
měsíc náš přítel
zdálky se dívá.

Hvězdy nám chystají kouzelnou noc,
zavřete oči,
ať velkou má moc.

Tichounce padá měsíční svit,
v přátelském objetí souká si nit.
Propojí stromy a bytosti blízké,
otevře zázrakům světy i písně.

Maminka byla šťastná a prozpěvovala si. „Jak je to dávno…,“ zasnila se a byla vděčná, že si vzpomněla na kouzelnou píseň.
„A jak to bylo dál?“ zeptali se Týninka s Crepinem.
„Usedly jsme na nejbližší strom a začaly zpívat s nimi. Přišla nás pozdravit zvířata a další obyvatelé lipového lesa. Lípy jsou krásné a ušlechtilé stromy, které rostou jen na planetě Zemi. Místo jehličí mají krásné zelené listy ve tvaru srdce a jejich květy vydávají léčivou vůni. Lipový les je velmi vzácné místo, jedno z mála míst na planetě Zemi, kde svobodně žijí přírodní tvorové a koruny stromů obývají lipové bytosti podobné nám elfům. Říkají si tilfové a jejich hudba umí léčit lidská srdce.“
„A potkali jste i lidi, maminko?“
„I když jsme zůstaly jen v korunách stromů, dozvěděly jsme se z vyprávění mnoho o této zemi a poznaly jsme děti, které si hrály v lipovém lese. Nevěděly jsme, kolik času uběhlo, a nemyslely jsme ani na návrat domů. Čas tam běží jinak než u nás. Kdyby se neobjevil Tilián, strážce lesa a král tilfů, tak bychom tam snad setrvaly navěky.“
„A my tam byli s vámi, že, maminko?“ zašeptala Týninka. Moc ráda by se s Crepinem vydala na nejkrásnější planetu světa, ale zázračná zahrada se svou bránou zůstávaly bytostem kouzelného světa zatím skryty. O planetě Zemi vyprávěly a zpívaly písně jen královna a její sestra Larie.
„Drahouškové, teď je opravdu čas jít spát a nechat si zdát kouzelné sny,“ znejistila královna Sarie a raději uzavřela dnešní příběh. „Vyprávění si necháme na další příhodný čas. A kdo ví, třeba vás navštíví sen o zemi listnatých stromů, kde žijí přírodní bytosti, zvířata a tilfové pospolu.“
„Tam se také jednou vydáme!“ špitl Crepin a jeho oči se lišácky zableskly. Ve dne už býval jako velká poletuška, měl odvahu a sílu a věděl si rady v nejedné situaci. Ale večer se z něj stávala malá poletuška, která potřebuje svoji peřinu a vyprávění na dobrou noc. Týninčin klid a trpělivost pomáhaly Crepinovi ovládat jeho dobrodružné nápady. Proto tentokrát přikývla a věřila, že se spolu vydají najít kouzelnou zahradu. Byla přece stromová elfka, dcera královny lesa, a ty jsou odvážně i zvědavé.
Pomalu usínali v koruně modřínového stromu, v srdci jim zněla kouzelná píseň a zdál se jim sen o dětech, které je přišly navštívit z planety Země. A tím začalo objevné putování. Bylo či bude to tak krásné…
Kdo ví, třeba to nebyl sen. Dobrou noc, děti.

Mohlo by vás zajímat:
Kofroňová Kateřina
Více informací o autorovi
Mohlo by vás zajímat:
Pavlová Aneta
Více informací o autorovi

Přečtěte si také: