Logo

Knížky pro všechny kluky a holky

Čarodějnice Bordelína

26.2.2019

Do poklidného lesa Bambručáku se jednoho dne nastěhuje čarodějnice Bordelína a začne pořádná mela! Téhle malé uličnici totiž nic v lese není po chuti. Ale protože přece není čarodějnicí jen tak pro nic za nic, brzy si vše přečaruje podle svého gusta.

Zvířátka ani děti si s Bordelínou nevědí rady, vyvádí jim jednu lumpárnu za druhou. Celý les zaneřádí barevnými papírky, měkoučký mech ve zvířecích postýlkách vymění za žahavé kopřivy, a dokonce v noci létá na svém kouzelném deštníku dělat dětem do pokojíčků nepořádek. A co teprve když ji přiletí navštívit její bratr, čaroděj Puchonosodor! Jenže kdo jinému jámu kopá, sám do ní často zahučí…

Čarodějnice Bordelína
Mohlo by vás zajímat:
Čarodějnice Bordelína
Více informací o knize

BORDELÍNA STŮNĚ

Léto už dávno skončilo, teplý podzim taky. Místo toho přišly do hor plískanice. Bohužel zavítaly i do lesa Bambručáku. Ono potkat takovou pravou podzimní plískanici, to není jen tak. Nejdřív vás pěkně zmáchá, že na vás nezůstane nit suchá. Pak vám dá co proto chladným podzimním větrem a nakonec na vás nechá popadat pár vloček sněhu – prostě jen tak, aby se neřeklo.
Jó, plískanice, to jsou babice zákeřné. Jak někoho zmerčí venku, hned mu dají pěkně za vyučenou, že si chudák odnese vždy alespoň pořádnou rýmu. Hee-heepčííí. Brrr. Fujtajbl!
Čarodějnice Bordelína takové plískanice stejně jako ostatní obyvatelé lesa jen nerada viděla, protože každé ráno nasedala na svůj létající duhový deštník. Létala po kraji, občas zaletěla i do vesničky Kotobílky. A vtom se to stalo…
Právě když už nastal ten pravý a nefalšovaný podzim s pořádnými plískanicemi, rozhodla se Bordelína, že se zaletí podívat do vesničky Kotobílky na chlapečka s měděnými vlásky. Tleskla. Deštník vylétl jako živý zpod skříně. Bordelína nasedla, prudce zatočila rukojetí a frrr pryč.
Původně se chtěla jen proletět a chlapečka, kterému prováděla v pokojíčku nepořádek, pozorovat pouze z dálky. U domu ale nebyl a v pokojíčku ani na zahradě taky ne. Čarodějnice se na něj tak těšila, že zklamaně svěsila ramena, nasedla na duhový deštník a frrr zpátky domů.
Jenže babice plískanice mají oči všude. Už delší dobu pozorovaly čarodějnici, jak si nalehko létá na deštníku, a jen vyčkávaly na správnou chvíli.
„Che che che,“ smály se škodolibě chraplavým smíchem. Bordelína letěla na svém deštníku, vyhýbala se poryvům větru, když vtom ji deštník přestal poslouchat. Cuk, škub, cuk, škub. Začal ztrácet výšku…
„Uááá, padám!“ křičela Bordelína.
Po dopadu rychle vyskočila na nohy a co nevidí: „Co to sakryš je?!“ Mezi dráty deštníku byl zašmodrchaný jakýsi provázek či nitka. Aby to nebylo všechno, ten provázek pokračoval od deštníku dál.
„Tsss, kdo mi tu nastražil takovou past?“ kroutila nevěřícně hlavou Bordelína. Chytla provázek do ruky a nejdřív pomalu a pak už docela rychle šla, kam ji provázek vedl. Provázek se táhl přes celou louku, až ke křoví, kde končil.
„Jéé, co to je?“ vyjekla Bordelína a pak se hlasitě rozesmála. V rukou držela krásně malovaného papírového draka, který zřejmě někomu uletěl.
„Ten je můj,“ ozvalo se hned za Bordelínou.
Rychle se otočila a uviděla chlapečka s měděnými vlásky jménem Vojtíšek. Usmála se něj a povídá: „Tak na, tady to máš. A co to vlastně je?“
„Co by? Drak přeci.“
„Drak? A jak to, že nechrlí oheň a nejde z něj kouř?“ nechápala Bordelína a vrtěla přitom hlavou.
Chlapeček se zasmál a pak řekl: „Ale né, tohle je jen papírový létající drak, víš? Je podzim a na podzim se vždycky pouští draci.“
Chvilku si čarodějnici prohlížel. Už se vůbec nebál a trošičku si i přál, aby se s ní mohl kamarádit. „Jestli nikam nespěcháš, tak můžeš pouštět draka se mnou,“ nabídl Bordelíně. Té se ten papírový drak tak líbil, že souhlasila.
Vojtíšek ji učil, jak draka správně držet, kdy mu povolit provázek, a kdy ho naopak utáhnout. Drak létal po celé obloze jako živý.
„Počkej, vylepšíme ho,“ mrkla Bordelína na Vojtíška.

„Šmudli, kudli, brumda, fííí,
ať se drakovi z pusy kouří.
Drak ať hlasitě křičí, ať ho každý všude slyší.“

Drak skutečně zařval tak, až oba úlekem nadskočili. Pak vypustil z pusy kouř. Byla to paráda! Takového létajícího draka ještě nikdo nikdy neviděl. Bordelína i Vojtíšek se smáli při každém zařvání i vyfouknutí kouře. Bylo jim moc fajn. Jenže babice plískanice to vše pozorovaly. Zhluboka se nadechly a fúúúúúú! Foukly tak mohutně, až se na louku přihnal podzimní chladný vítr. Brrr. Do obou se dala zima.
Čarodějnice lusknutím prstů zrušila kouzlo a navrhla, že Vojtíška i s drakem sveze na svém duhovém deštníku. Nejprve si nasedla čarodějnice, za ní hned chlapeček s měděnými vlásky. Prudce otočila rukojetí, vyvalil se kouř s vůní hořící smůly a fííí do vzduchu.
Byl by to býval tak hezký let, nebýt babic plískanic, které na ně poslaly jak studený vítr, tak i déšť a sníh. K Vojtíškově domu doletěli úplně zmrzlí a promoklí až na kůži. Vojtíšek půjčil čarodějnici teplou deku, aby cestou neumrzla úplně.
„He-he-hepčí,“ rozléhalo se odpoledne fialovou chaloupkou naruby. Smrkání, frkání, kýchání, kašlání a lamentování. To vše slyšela veverka Drzečka až nahoře ve svém doupěti ve vysokém smrku.
„A jéje, Bordelína je nemocná,“ pomyslela si a už chystala lipový čaj s medem, aby čarodějnici pomohla.
Když taková čarodějnice onemocní, není s ní řeč. Je protivná, zlá, nepřející a škodolibější víc než normálně. Ale tohle Drzečka ještě netušila. Naprosto bezelstně se vydala ke své sousedce a v packách držela lipový čaj. Zaklepala a čekala. Nic, ticho. Zaklepala znovu a razantněji.
„Koho to sem čerti nesou!“ ozval se pěkně nakřáplý hlas čarodějnice.
Drzečka pomalu otevřela, ale nejdřív do dveří strčila packu s hrnkem lipového čaje. To Bordelínu obměkčilo a pustila veverku dovnitř. Drzečka se rozhlížela a nestačila se divit. Bordelína ležela na té své zválené posteli. Nos měla červený, oči úplně unavené. A kašlala a smrkala a frkala a kýchala. A co hůř – s každým zakašláním vyletělo z kouzelné knihy kouzel jedno zlomyslné zaklínadlo.
„Ee-ee-ehm!“
Ptáci místo létaní nešťastně poskakují a ne a ne se vznést. Aby taky jo, když mají místo křídel ploutve. A ryby? Těm narostla křídla, jenže bez vody zase nemůžou být, takže se plácají v rybníku a neví, co si s tím počít.
„Ee-ee-ehm!“
Zvířátkům zčistajasna mizí zásoby na zimu.
„Ee-ee-ehm!“
Všechna zvířátka musí hopsat, hopkat a poskakovat. Nožky je bolí, dech dochází. Ale není jim to nic platné. Musí skákat, ať chtějí nebo ne. Drzečka viděla, co Bordelína, byť neúmyslně, působí.
„Bordelíno, nejde to kouzlení nějak zastavit?“ zeptala se veverka. Čarodějnice jen zavrtěla hlavou. Dusila v sobě další kašel, aby nebylo na světě o škodolibé kouzlo víc. Rychle si lokla lipového čaje a chraplavým hlasem řekla: „Babice plískanice na mě poslaly vše, co mohly. Dokud budu kašlat, budou si kouzla dělat, co budou chtít.“ Unaveně pokrčila rameny a pokračovala:„ Každý čarodějnický kašel trvá tři roky.“ Otočila se na druhý bok a v tu ránu usnula.
„Tři roky? Ne a ne a ne,“ pomyslela si Drzečka a hop, hop, hop. Záhy bušila packou na dveře od příbytku sovy Mudrlice.
„Hu húú, co se děje? Vždyť je ještě den,“ ptala se sova Mudrlice ospale a mohutně zívala.
„Co se děje, co se děje? Ty si spíš, nic nevíš! Jen se podívej!“ vykřikovala Drzečka.
Sova se vyhrabala ze své dutiny v kmenu staré borovice a podívala se, nebo spíš údivem vyvalila oči. Ptáci s ploutvemi, ryby s křídly. Sova nevěřícně zakroutila hlavou. Všude pobíhaly chlupaté koule, které do sebe neustále vrážely a hledaly zoufale své zásoby na zimu.
„Hu húú. Kdo může za tenhle zmatek?“
„No kdo, kdo asi…“ řekla Drzečka a divila se, jak může být Mudrlice tak nechápavá. Pak dodala: „Přece Bordelína, ale tentokrát je v tom nevinně.“
„Bordelína? Nevinně? To se mi moc nezdá,“ odvětila Mudrlice a vzpomněla si na všechny vylomeniny, které jim už čarodějnice způsobila.
Drzečka pomalu ztrácela s Mudrlicí trpělivost, a proto ze sebe rychle vychrlila: „Je nemocná a s každým zakašláním se vynoří z té óbr knihy škodolibé kouzlo. A nemoc prý u čarodějnic trvá tři roky.“
To už poslouchala všechna zvířátka, co byla v okolí. Někdo se podrbal na bradě, jiný za uchem, ale každý přemýšlel, jak by Bordelíně pomohl, aby to bláznivé kouzlení přestalo.
Lasička Elvíra byla vždy velmi hrdá na svůj protikašlový smrkový sirup. Proto ho stejně hrdě nabídla pro čarodějnici a hned pro něj rychle běžela do své nory pod lískovým keřem. Každý se snažil, seč mohl. Někdo nesl nasušený podběl, jiný sedmikráskový med nebo tymiánovou mast.
Protikašlovou výpravu vedla sova Mudrlice, následovala lasička Elvíra, zajíc Cyril, jezevec Hubert a mezi nimi poskakovala jako na pérkách veverka Drzečka.
Už z dálky bylo slyšet chrchlání, smrkání, frkání, pšíkání, kašlání a hlavně hlasité nadávání. Bordelína ležela v posteli ve své fialové chaloupce naruby a bylo jí opravdu hodně mizerně. Jinak by totiž nikdy nedovolila celému zástupu zvířátek vstoupit do její chaloupky.
Sova si podržela křídlo před zobákem, zlehka si odkašlala a pronesla: „Hu húú, tak ty nám tu vyvádíš kouzelné kejkle. A prý za ně ani tentokrát nemůžeš.“
Mudrlice se nadechla a chtěla pokračovat, ale Elvíra jí skočila do řeči: „Prostě jsme ti přišli pomoct. Tak a je to!“
Hned podávala Bordelíně smrkový sirup a zajíc Cyril jí vařil podbělový čaj, který Hubert osladil sedmikráskovým medem. Čarodějnice vše poslušně spolkla a vypila, ale úleva nepřicházela. Naopak – stále jí to nutilo víc a víc kašlat.
„Ee-ee-ee-ehm.“
Zvířátka si zděšením přikrývala oči a s hrůzou sledovala, jaké kouzlo se objeví teď. Jen sova Mudrlice zachovala klid, podívala se napravo, podívala se nalevo a pak vytáhla druhý čertovský chloupek. Chvilku ho pařátkem podržela a pak povídá:

„Čertíku Štístko, tvým chloupkem chci splnit přání,
ať pryč je kašlání, smrkání, kýchání a frkání.
Nechť Bordelína opět zdravá jako rybka je,
ať jen správně čaruje. Kouzla kašlem vyvolaná,
ať jsou rychle vymazaná.“

Zvedl se silný vítr, který prolétl celou fialovou chaloupkou naruby, lesní mýtinou a vůbec celým lesem. Tenhle silný vítr byl ozdravný, odvál jak špatná kouzla, tak i Bordelíninu nemoc. Byla zase zdravá jako rybička. Když se vzpamatovala, trošku stydlivě se podívala na sovu Mudrlici a poděkovala.
„Přátelé si přeci musí pomáhat,“ odpověděla Mudrlice a šla se dospat do své dutiny ve staré borovici. Ostatní zvířátka se také odporoučela, domlouvala však ještě čarodějnici, aby odpočívala a nepřepínala se.
„Přátelé? Jako vážně přátelé? Přá-te-lé,“ povalovala Bordelína slovo po jazyku a moc se jí to líbilo. Pokrčila rameny, usmála se a řekla si pro sebe: „A tak jo, tak tedy přátelé.“

Mohlo by vás zajímat:
Dražilová Zlámalová Sandra
Více informací o autorovi
Mohlo by vás zajímat:
Koželuhová Marie
Více informací o autorovi

Přečtěte si také:

Kouzelná třída, příběh pokračuje
Kouzelná třída, příběh pokračuje

Věděli jste, že školy jsou plné dobrých víl? Série Kouzelná třída pokračuje a přináší nový, ještě zajímavější příběh!

Číst více
Koupit na Grada.cz
Představu­jeme
Záchranářské pohádky
Záchranářské pohádky

Vtipné příběhy přiblíží dětem povolání zachraňující lidské životy, tedy hasičské, policejní a lékařské.

Číst více
Koupit na Grada.cz
Představu­jeme