Logo

Knížky pro všechny kluky a holky

9788027134083

Bambusová říše – Řeka tajemství

15.9.2022

Tři malé pandy jsou předurčeny stát se zachránci Bambusové říše rozvrácené po velké povodni.

Největší voda sice ustoupila, ale Sosna, Rosa a Duch musí čelit snad ještě většímu nebezpečí – zrádci ve svých řadách, který dokáže pandami obratně manipulovat. Podaří se jim přesvědčit ostatní, že Soumrak z Hlubokého lesa není ten pravý vůdce?

Další dobrodružství od Erin Hunterové, autorky úspěšných sérií se zvířecími hrdiny.

Bambusová říše – Řeka tajemství
Mohlo by vás zajímat:
Bambusová říše – Řeka tajemství
Více informací o knize

Černokrký jeřáb Tichý břeh se vznášel na vzdušných proudech vanoucích přes kopce a údolí Bambusové říše. Jeho družka Klidná voda plachtila vedle něj a černými letkami se dotýkala konce jeho křídla.
Těšili se na návrat do svého hnízda v přívětivých mělčinách velké řeky. Dlouhé léto se chýlilo ke konci a severní břeh bude skvělým útočištěm pro přečkání kruté horské zimy.
Letěli nad třpytivým tokem protínajícím říši, nad peřejemi a hlubokými lesy, dokud Klidná voda tiše nezaskřehotala.
„Už jsme skoro tam. Podívej, tamhle je vodopád. Naše kameny jsou hned za dalším ohybem.“ Natáhla krk a upřela své bystré oči na břeh řeky, aby neminuli své zimoviště. Jenže sotva dolétli za ohyb řeky, Tichý břeh okamžitě viděl, že něco není v pořádku.
„Kde jsou ty kameny?“ zavolal na svou družku.
Zimoviště vypadalo úplně jinak, než si ho pamatoval ze začátku jara, kdy odtud odlétali zpět do hor. Když přišla potopa, strávili s Klidnou vodou mnoho dní hledáním dokonalého místa pro postavení nového hnízda. Našli ho na úpatí mírného svahu, v mělčině obklopené balvany obrostlými mechem. Byla plná drobných ryb a chráněná před mohutným říčním proudem. Teď ale namísto mělčiny uviděli prudký svah vedoucí k okraji řeky a…
„Podívej!“ ozvala se Klidná voda, snesla se dolů a přistála na vrcholku vysokého skalního výběžku. Tichý břeh k ní slétl a hlasitě vydechl. Skála byla porostlá mechem a leželo na ní jejich staré hnízdo: pohodlný kruh spletený z větví, bambusových třísek a mechu. Tichý břeh se nechápavě rozhlédl. Jak se mohlo dostat takhle daleko od vody? Teprve po chvíli mu to došlo – hnízdo se nikam nepohnulo, to řeka! „Břehu,“ hlesla Klidná voda. „Potopa konečně ustupuje!“
Tichý břeh seskákal po skále dolů. Opodál trčel z řeky pokroucený starý strom, který byl předtím celý ponořený pod vodou, větve měl stále pokryté řasami. Z písečných nánosů vedle něj už vyrážel malý bambusový výhonek s jediným zeleným lístkem. Slunce svítilo, vysušovalo mokré kameny a jeho paprsky se odrážely od říční hladiny. I proud se zdál být mírnější než dříve. Po břehu poskakovali další ptáci a zvědavě klovali do měkké půdy. Nad jejich hlavami přelétávaly z větve na větev dvě poletuchy a vzrušeně na sebe pískaly.
„To je skvělé,“ zvolala Klidná voda nadšeně. „Všechno bude zase jako dřív!“
Společně na chvíli sklonili hlavy, pak se rozdělili a vydali se hledat vhodné místo pro stavbu nového hnízda. Tichý břeh brzy našel stinný kout v nových mělčinách, kde řeka narážela na velký hladký bílý balvan. Nasbírali větvičky a listy a začali je splétat a klást na sebe, vrstvu po vrstvě. Pod vodou se mihl velký kapr a Tichý břeh se na chvíli zastavil a sledoval, jak si ryba hledá cestu ve změti říčních rostlin.
Klidná voda mu vzala větvičku ze zobáku a vpletla ji mezi ostatní, poté obešla hnízdo a zkušeným pohledem si prohlédla jejich práci.
Tichý břeh si sám pro sebe tiše zaskřehotal a vytáhl si zpod křídla uvolněné pírko. Jen málokdo se ve stavění hnízd vyrovnal jeho družce. Zatímco pracovala, červená lysinka ve tvaru listu ginkga nad jejím zobákem zachytávala světlo a leskla se v jasných paprscích slunce.
Tichý břeh zapletl pírko do hnízda, ustoupil o pár kroků směrem ke středu řeky a vnímal, jak mu její zvláštně nový proud víří okolo tenkých nohou. Řeka je vždy varovala před nebezpečím a i teď z ní cítil znepokojení. Nebyly to však vlny způsobené blížícím se dravcem – byl to příslib velkých změn…
Za jeho zády něco zašplouchalo. Otočil se a uviděl Klidnou vodu stojící vedle hnízda. Větvička, kterou do té doby držela v zobáku, se houpala na hladině.
Jeho družka měla pootevřený zobák a její obvykle bystré oči se zdály být zastřené.
„Cítil jsi to?“ hlesla tiše.
Tichý břeh se soustředil na říční proud, ale nezaznamenal nic neobvyklého. „Co přesně?“ zeptal se.
„Něco tu bylo.“ Klidné vodě se zježila pírka podél dlouhého krku a začala nervózně přešlapovat na místě. „Tys to opravdu necítil? Jako by na mě něco… dýchlo.“ Na chvilku se zarazila a pak vkročila do vody. Vlnky způsobené jejími kroky zašplouchaly u Břehových nohou. Nechápavě sledoval svou družku, jak přechází sem a tam po mělčině. Vyplašila u toho dalšího kapra, který se vyhříval v paprscích slunce.
„Co se děje?“ zeptal se Tichý břeh a cítil, jak se mu také ježí peří.
„Já jsem nic necítil.“
„Já… já… já budu muset letět,“ řekla Klidná voda, zastavila se a pohlédla mu do očí. „Omlouvám se.“
„Kam?“ Tichý břeh nechápal, co se děje. „Vždyť jsme sotva přiletěli. Jestli chceš, můžeme přesunout hnízdo někam jinam a…“
„Ne, tím to není,“ odpověděla Klidná voda. „Naše hnízdo je dokonalé, ale já… cítím, že mě něco volá. Musím letět.“ Rychle se k němu dobrodila a přitiskla se k jeho krku. „Vrátím se hned, jak to půjde.“
„Vodo, počkej…“ zavolal Tichý břeh, ale Klidná voda už ho nevnímala. Jedním skokem se ve spršce třpytivých vodních kapek vznesla do vzduchu, několikrát mocně zamávala černobílými křídly a vzápětí zmizela za kývajícími se stonky bambusu v Severním lese.
Tichý břeh se oklepal, se zuřivým máváním křídel vzlétl a chtěl se vydat za ní, ale Klidná voda už byla pryč, jako by ji odnesl silný závan větru. Tichý břeh kroužil a pátral po své družce nebo alespoň po vzdušných proudech, na nichž odletěla, ale nenalezl vůbec nic.
Co se to stalo? Kam letěla? Kdy se vrátí?
A co když se nevrátí?
Zdola se ozvalo tiché prasknutí, část hnízda se uvolnila od světlého balvanu a celé se svezlo do řeky. Tichý břeh zděšeně zaskřehotal, snesl se střemhlav dolů, s cáknutím přistál ve vodě a chytil hnízdo do zobáku, aby ho odtáhl do bezpečí.
Ale k čemu mi hnízdo bude, když je Voda pryč?
Vzápětí se v duchu okřikl. Takhle nesmí přemýšlet.
Ona se vrátí a bude tu na ni čekat krásné hnízdo. Naše hnízdo.
Tichý břeh zápolil se spletencem větví v zoufalé snaze je zachránit, jakkoliv už se části hnízda začaly oddělovat a odplouvat pryč. Konečně se mu podařilo dotáhnout hnízdo zpět k balvanu. Teď potřeboval něco, čím by ho zapřel.
Rychle se rozhlédl kolem sebe a těsně pod hladinou spatřil podlouhlý kámen v barvě balvanu. Ale když zanořil zobák pod hladinu a táhl, kámen byl delší a delší. Když ho vytáhl celý, zjistil, že drží něco úzkého a zahnutého.
Tohle nebyl kámen. Byla to kost.
Tichý břeh viděl v horách dost dravců s jejich kořistí, aby poznal žebro, a rozhodně ne rybí. Zvíře, kterému kdysi patřilo, bylo mnohem, mnohem větší. Se znepokojením kost odložil a rozhlédl se.
Byly všude. Stovky kostí trčících z bahna a lesknoucích se pod hladinou. Musely to být kosti zvířat, která zahynula během potopy.
Bylo jich tolik. Předtím si myslel, že to jsou kameny. Úlomky stejné skály jako ten velký balvan, u kterého si postavili hnízdo…
Tichý břeh se otočil a začal balvan pomalu obcházet. Pak se zastavil a zachvěl se, když na druhé straně spatřil dvě velké kulaté dutiny.
Byly to oční důlky, hned pod nimi se leskla řada ostrých zubů.
Rozhlédl se po pohřebišti, uprostřed kterého si postavil hnízdo, a vzápětí ho vyděsilo zděšené zaskřehotání. Instinktivně vzlétl a kolem prolétlo hejno vyplašených kulíků.
„Leť, leť, honem!“ zapípali na něj. „Dravec!“
Tichý břeh se od nich odpoutal a zakroužil nad řekou, aby zjistil, co je tak vyplašilo. Viděl poletuchy, jak ve spěchu přeskakují ze stromu na strom, a hejno bažantů prchajících ze skály, na níž se slunili…
Konečně spatřil, co je vyděsilo, a samotného jej popadla hrůza. Dravec mířil ladným krokem po svahu k řece a na těle se mu vlnily černé a oranžové pruhy. Vůbec si nevšímal zvířat, která vyplašil.
Když došel k vodě, zacukal vousy a zavětřil, pak vkročil do řeky a nechal si vodou omývat hruď.
I z výšky zaslechl Tichý břeh hluboké zavrčení, které rozechvělo vzduch okolo tygra. Měl nastražené uši, švihal ocasem o hladinu a zdálo se, že sleduje protější břeh.
Tichý břeh neměl tušení, co dravec loví, ale byl rád, že jeho kořistí není on sám.
Tygr se nakonec otočil a začal se brodit zpátky ke břehu.
Jak kráčel kolem, otřel se ocasem o hnízdo, které znovu sklouzlo z lebky. Tichý břeh se smutně díval, jak řeka odnáší pryč jeho domov a to jediné, co mu zbylo po jeho družce.

Mohlo by vás zajímat:
Hunterová Erin
Více informací o autorovi

 

Přečtěte si také:

Zbrklík a čertidlo
Zbrklík a čertidlo

Čeká vás příběh o velkém přátelství, čertovských kouzlech a pekelných neplechách. To si musíte poslechnout!

Číst více
Koupit na Grada.cz
Představu­jeme
Lucinka a kouzelný oslík
Lucinka a kouzelný oslík

Lucinka tráví Vánoce u své nejlepší kamarádky na farmě. Každou chvíli se tam má narodit oslí miminko a všichni se…

Číst více
Koupit na Grada.cz
Představu­jeme