Logo

Knížky pro všechny kluky a holky

Andílkovo vánoční putování

5.12.2018

Nechte si vyprávět o vánoční pouti za přátelstvím, nadějí a štěstím.

Vánoční ozdoby se pohupují na stromečku a nikdo netuší, jaké příběhy by mohly vyprávět. Krajkový Andílek, kterého před Štědrým dnem uháčkovala babička Ludmilka, se místo na stromečku ocitne na strastiplné cestě, aby našel ztracený domov a možná i něco cennějšího. Vydejte se s krajkovým Andílkem na dobrodružné putování ze dna tmavé nehostinné krabice za světlem a novým láskyplným domovem. V zasněženém předvánočním světě čekají na Andílka netušené překážky, ale také přátelská pomoc laskavé pavoučice Alice nebo veverky Terky.

Zuzana Pospíšilová, oblíbená autorka desítek titulů pro děti, vypráví vánoční příběh o naději a přátelství, jehož půvab podtrhují ilustrace Zuzany Osako, úspěšné ilustrátorky, která v této knize představuje svou tvorbu pro děti.

Andílkovo vánoční putování
Mohlo by vás zajímat:
Andílkovo vánoční putování
Více informací o knize

Jak se Andílek narodil

Babička Ludmilka si sedla do velikého křesla, které stálo u okna v obývacím pokoji. Pro ukrácení dlouhé chvíle si vzala do ruky klubíčko bílé příze a kovový háček. Měla v úmyslu pustit se do háčkování. Chtěla vlastníma rukama něco vyrobit, ale nevěděla co. Dříve svým vnučkám háčkovala všelijaké hračky. Medvídky, panenky, žabičky, zajíce a spoustu dalších zvířátek nebo postaviček, ale obě vnučky už dávno vyrostly a s hračkami si nehrají. Babička seděla v křesle a chvíli vzpomínala na všechny svetry, čepičky, rukavice, šály a ponožky, které za celý život uháčkovala. Kdyby se všechno sneslo na jednu hromadu, byla by z nich pořádná hora.
„No jo, ale co mám uháčkovat teď?“ zeptala se babička směrem k rybičkám, které si tiše plavaly v akváriu. Odpovědi se pochopitelně nedočkala. Ryby mluvit nedokážou. Kdyby měla psa, třeba by jí poradil. Něco by zaštěkal a ona by hádala, co měl na mysli. Pejska ale mít nemohla. S pejskem se totiž musí chodit ven na procházku. Každý den, bez ohledu na počasí. Babička měla ovšem bolavé klouby. Někdy ji nohy bolely tak
moc, že měla co dělat, aby vůbec vstala z postele.
Po chvilce přemýšlení se babička Ludmilka zvedla z křesla a zamířila k oknu. Doufala, že uvidí něco zajímavého a pak ji třeba něco napadne. Hleděla z okna na rušnou ulici, ale žádný nápad nepřicházel. Odešla tedy do kuchyně, aby si do svátečního puntíkovaného hrníčku uvařila svůj oblíbený čaj. S plným hrnkem se opět usadila v křesle. Opatrně si usrkla horkého čaje a znovu vzala do ruky bílé klubíčko.
„No co, prostě začnu a uvidím, co mi pod rukama vyroste,“ řekla si a pustila se do háčkování. Nahodila si pár prvních oček a pak je pomocí háčku umně proplétala. Ruce jí kmitaly, jako kdyby samy věděly, co mají dělat. Babička se usmívala a přitom bedlivě sledovala svá očka na háčku, ze kterých se pomalu, ale jistě rodila krásná křehká postavička.
„To je andělíček!“ vykřikla najednou, a nadšením jí málem uteklo očko. Naštěstí ho uhlídala. „Už zbývají jen křidélka,“ pronesla směrem k andělíčkovi.
Čas rychle utekl a venku se začalo stmívat. V listopadu se dny krátí a tma přichází brzy. Jindy by háčkování odložila, ale teď nemohla. Vstala z křesla a pomalu přešla i s andělíčkem k vypínači, aby v místnosti rozsvítila světlo.
I když jindy večeřela pravidelně, dnes na večeři úplně zapomněla. Neměla ani trochu hlad. Jediné, co chtěla, bylo dokončit andělíčka hned teď. Položila ho opatrně na opěradlo křesla a začala háčkovat křidélka. Každou chvilku mu je přeměřovala, aby byla tak akorát. Ani velká, ani malá. Když byla křidélka hotová, opatrně je andělíčkovi přišila. Nakonec si vzala stříbrnou nitku, aby vyšila oči, nosík a ústa. Andělíček byl opravdu překrásný a babička z něj měla velikou radost. Povídala si s ním, jako kdyby byl živý.
„Tak a teď už zbývá jediné. Vyprat, tedy vlastně vykoupat,“ opravila se babička, „a naškrobit.“
Opatrně andělíčka odnesla do koupelny, kde mu připravila mydlinkovou lázeň. Dávala si pozor, aby ho neopařila příliš horkou vodou, nebo aby naopak ve studené neprochladl. Pak připravila škrob.
„To je proto, aby ti šatičky hezky držely,“ vysvětlila andělíčkovi.
Když byl vykoupaný, přenesla ho do obýváku k topení, aby rychleji uschnul, a sama se odebrala do postele, protože zničehonic tu byl večer a babiččiny oči se při tak dlouhém háčkování unavily. Potřebovaly odpočinout.
Tak se jednoho předvánočního dne babičce Ludmilce pod rukama narodil krajkový panáček, kterému už neřekla jinak než Andílek.

Dárek pro Anežku

Ráno, sotva se babička probudila, pospíchala do obývacího pokoje, aby se hned pokochala pohledem na svého Andílka. Vypadal krásně. Naškrobení mu prospělo. Teď měl teprve ten správný tvar. Bílá barva byla ještě zářivější než včera a v krajkových šatech vypadal jemně a mile.
„Dobré ráno, Andílku,“ pozdravila ho.
Andílek jí s úsměvem odpověděl, ale to už babička neslyšela. Jednak proto, že byla trochu nedoslýchavá, a jednak proto, že se odebrala do koupelny, aby ze sebe smyla noční ospalost. Pak se oblékla a v kuchyni si připravila snídani. Popíjela bílou kávu, ukusovala krajíc chleba namazaný máslem a medem a přitom
přemýšlela, komu by mohla Andílka darovat. Skoro všechno, co vyrobila, pokaždé někomu dala. Měla radost, když mohla někoho potěšit.
„Brzy budou Vánoce,“ přemýšlela babička nahlas. „Že bych ho dala Jarmilce?“
Jarmilka byla babiččina nejlepší kamarádka. Chodily spolu do školy a dodnes zůstaly přítelkyně. Pravidelně se navštěvovaly nebo spolu chodily na procházky do parku. Pak si vzpomněla, že pro ni má krásnou soupravu šály a čepice. Upletla ji už v září a schovala do skříně.
„Ba ne, dám ho Anežce,“ řekla si babička. Anežka byla její nejmladší dcera. Ještě se neprovdala, a tak žila ve svém bytě sama.
„Může si ho pověsit třeba na vánoční stromeček.“ Babička se tou myšlenkou nadchla. Hned se začala pídit po balicím papíru. Bude to dárek, tak ho musí pěkně zabalit.
Andílek se divil, že ho babička schovává do papíru, ale nic nenamítal, protože k němu pěkně promlouvala.
„Teď tě hezky zabalím a pak budeš dělat radost Anežce. Budeš ji hezky ochraňovat. Anežka je moje dcera,“ vysvětlovala Andílkovi při balení. Pak už stačilo jen zavolat Anežce a domluvit se na návštěvě.
„Ahoj,“ přivítala ji Anežka.
„Něco pro tebe mám,“ řekla babička a natáhla ruku s pečlivě zabaleným dárečkem.
„Vždyť ještě nejsou Vánoce! Až pozítří,“ namítla se smíchem Anežka.
„To přece vůbec nevadí,“ prohlásila babička. „To je předvánoční dárek. Můžeš si ho dát třeba na stromeček.“
Anežka si dárek převzala a pozvala babičku dál. Nejprve uvařila kávu a teprve potom dáreček rozbalila.
„Jé, andělíček,“ usmála se Anežka a odložila ho na stůl. Babička měla radost, že se Anežka z dárku tak raduje. Tedy aspoň si myslela, že dceru potěšila. Pak si obě začaly povídat o tom, kdy budou péct cukroví, jak budou zdobit stromeček a co připraví na štědrovečerní večeři. Anežčina chlupatá kočka Mína se babičce nejprve otírala o nohy a potom jí skočila do klína. Uvelebila se tam jako v pelíšku a spokojeně předla. Babička ji přitom hladila. Andílek jejich hovor tiše poslouchal. Narodil se teprve nedávno, tak Vánoce ještě nezažil. O to víc se teď na ně začínal těšit. Taky se kolem sebe bedlivě rozhlížel.
U Anežky to vypadalo jinak než u babičky. Babička měla v bytě hodně věcí, Anežka málo. Babička měla koberce, Anežka dřevěnou podlahu. Na oknech u babičky visely záclony, Anežka
měla žaluzie. Nedokázal říct, kde se mu líbí víc. Všude to bylo trochu jiné.
Čas rychle utekl a babička se musela rozloučit, aby ještě za světla dorazila zpátky domů. Anežka znovu poděkovala za dárek.
Když babička odešla, zůstala Anežka s Andílkem sama. Nevěděla proč, ale najednou měla pocit, že ji někdo pozoruje. Byl to Andílek. Dával dobrý pozor, aby se Anežce nic nestalo. Když při vaření zavadila o nůž, který padal dolů na zem, rychle zařídil, aby ucukla nohou. Když málem zakopla o šňůru od žehličky, opět ji na poslední chvíli zachránil. Ale tajně. Anežka to vůbec netušila. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby Andílka neměla.
Do rána zůstal Andílek na stole, ale Anežka byla pořádkumilovná. Neměla ráda nic, co by bylo v bytě navíc. Když druhého dne, stejně jako každý jiný den, utírala prach na stole, vzala Andílka do ruky. Podívala se na něj a pak si řekla, že ho zatím uklidí do krabice s vánočními ozdobami. Vyndá ho až zítra při zdobení stromečku. A tak Andílek putoval na další místo. Do krabice.

Mgr. Pospíšilová Zuzana
Mohlo by vás zajímat:
Mgr. Pospíšilová Zuzana
Více informací o autorovi
Osako Zuzana
Mohlo by vás zajímat:
Osako Zuzana
Více informací o autorovi

 

Přečtěte si také: