Výlet do pekla
Všechny děti touží zažít něco tajemného a dobrodružného.
Paní učitelka jedné neposedné třídy je stejného názoru, a proto pro děti uspořádá výlet do obce Peklo. Děti se ocitnou v podivuhodném penzionu, kde na ně ze všech koutů koukají čerti ze dřeva nebo z keramiky. Pan hostinský vaří jídla s pekelnými názvy a děti straší vymyšlenými čertovskými historkami Jednou po setmění se zvenku začne ozývat podivný hluk… Tři nebojácní chlapci a jedna dívka se vydají za tajemnými zvuky a najdou vchod do skutečného pekla. Ve všech pohádkách platí, že co peklo jednou schvátí, to už nenavrátí. Děti ale mají štěstí, že se seznámí s malým čertíkem, a díky němu se opět dostanou zpátky.
Knihu doprovázejí netradiční počítačové ilustrace Jany Valentovičové.
A co vy, milí čtenáři, vy už jste v pekle někdy byli? Že ne? Tak se společně s hrdiny této knížky vydejte vstříc čertovskému dobrodružství.
Když paní učitelka dětem oznámila, že pojedou na školní výlet do Pekla, byli všichni překvapení. Děti si hned představily opravdové peklo s umouněnými čerty. Některé se bály, jiné se těšily, ale paní učitelka vysvětlila, že jedou do městečka, které se sice jmenuje Peklo, ale s čerty nemá nic společného.
Tehdy ještě nevěděla, jak moc se mýlí. Lukáš, Marek, Vojta a Alice se totiž do opravdového pekla na vlastní oči podívali. Měli štěstí, že narazili na hodného čertíka, jinak by se už z pekla nikdy nevrátili.
V PEKLE
„Tak jsme v Pekle,“ zaradovala se paní učitelka, když autobus zastavil. Děti vystoupily a nevěřícně se kolem dokola rozhlížely. Jirka se při vystupování málem skutálel ze schodů, protože se polekal dřevěného čerta, který seděl na lavičce. Všude bylo mnoho čertů a čertíků. Ze dřeva nebo z keramiky. Střechu penzionu, který se jmenoval U Čerta, zdobila veliká rohatá hlava. Když dětivystoupily, přivítal je pan hostinský. Měl na sobě chlupatou zástěru a k hlavě měl gumičkou připevněné rohy.
„Tak vás pěkně vítám. Já jsem Čert,“ řekl s úsměvem. „Vladimír Čert,“ dodal, když se paní učitelka zdráhala podat mu ruku.
„Ten je ale určitě opravdový,“ špitla Verunka. Katka souhlasně přikývla.
„Dobrý den, pane Čerte,“ řekla nesměle paní učitelka. „Když jsem objednávala výlet do Pekla, netušila jsem, že nás ubytuje samotný čert.“
Pan Čert se hlasitě rozesmál a děti se honem schovaly za paní učitelku: „Snad se mě nebojíte?“ zeptal se vlídně.
Paní učitelka pokrčila rameny. Hostinský si proto sundal rohy a čertovskou zástěru. Najednou vypadal jako obyčejný strejda.
„Takto je to mnohem lepší,“ prohlásila s úsměvem paní učitelka.
„Určitě vám po dlouhé cestě vyhládlo, nemám pravdu?“ zeptal se pan hostinský.
Děti souhlasily. Tašky nechaly naskládané na jedné hromadě. Umyly si ruce a posadily se ke stolům ve velké jídelně. U krbu hlídkovali dva hlinění čerti. Vysoké dřevěné židle měly ozdobné vyřezávané rohy. Každá byla jiná, a tak se děti pošťuchovaly,
kdo má rohy největší a kdo zase nejkrásnější.
Za moment byla na stole polévka. „To je gulášová Z čertova kotlíku,“ prozradil jim hostinský a popřál dobrou chuť. Pak přišla na řadu Čertova kopýtka nasladko. To byly voňavé lívanečky. Děti se olizovaly až za ušima a na Peklo si pomalu začínaly zvykat. Dokonce se jim tu moc líbilo.
